dnes je 6.12.2022

Input:

Úmluva CMR a vnitrostátní silniční nákladní doprava v ČR

14.11.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

6.1
Úmluva CMR a vnitrostátní silniční nákladní doprava v ČR

Mgr. Tomáš Roubal

Zákonem č. 304/2017 Sb., který vyšel ve Sbírce zákonů dne 19. 9. 2017, byl českými zákonodárci novelizován zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě.

K významným změnám, které tato novela zákona o silniční dopravě přinesla, patří to, že pro zákonnou právní úpravu řady zásadních otázek vnitrostátní silniční nákladní dopravy v ČR – zejména otázek týkajících se odpovědnosti dopravce – čeští zákonodárci využili předpis, který se již dlouhodobě dobře osvědčuje pro právní úpravu otázek odpovědnosti v mezinárodní silniční nákladní dopravě – Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen Úmluva CMR).

Využití Úmluvy CMR i pro vnitrostátní silniční nákladní dopravu v ČR upravuje nově přijaté ustanovení § 9a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, které stanovuje:

Ustanovení o uzavření a provádění přepravní smlouvy, odpovědnosti dopravce, reklamaci a žalobě a o přepravě prováděné postupně několika dopravci obsažená v Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR)
31 se použijí obdobně ve vnitrostátní silniční nákladní dopravě na smlouvu o přepravě věci, práva a povinnosti při přepravě věci, náhradu škody vzniklé při přepravě věci a na odpovědnost jednotlivých dopravců při přepravě věci, k jejímuž provedení se spojilo několik dopravců."

31 Vyhláška č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR).

Zákonodárci také v přechodném ustanovení a v ustanovení o účinnosti novely zákona o silniční dopravě stanovili,  že výše citované nové ustanovení nabude účinnosti dnem 1. ledna 2019.

Byť s vědomím možných budoucích překvapení (nemálo souvisejících s pověstnou "českou kreativitou" v zacházení s právními předpisy) je snahou tohoto stručného informačního článku reflektovat některé současné základní otázky subjektů činných v oboru vnitrostátní silniční nákladní dopravy typu:

  • Odkud se právní úprava přijatá novým § 9a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, vzala, jaký má důvod a smysl, co přinese?

  • Jaké nesnáze s aplikací právní úpravy přijaté novým § 9a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, lze v českém podnikatelském a právním prostředí očekávat? 

Vyjdeme-li z důvodové zprávy k přijaté novele, je nejprve namístě připomenout:

  • Nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, tj. dnem 1. 1. 2014, byly zrušeny do té doby platné úpravy obchodním zákoníkem a Silničním přepravním řádem.

  • V ustanovení § 2578 NOZ se stanoví, že:  "Podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství."

Výše citovaným novým § 9a zákona č. 111/1994 Sb. byla tedy českými zákonodárci vložena a přijata podrobnější úprava vztahů mezi stranami přepravní smlouvy ve vnitrostátní silniční nákladní dopravě, se kterou počítal občanský zákoník ve výše citovaném ustanovení a která doposud neexistovala. Na rozdíl od podrobnější právní úpravy u silniční osobní dopravy, jež se bude dále vyvíjet a měnit, např. i v souvislosti s problematikou související s tzv. sdílenou ekonomikou (taxi služby versus služby typu Uber).

Nové ustanovení § 9a zákona o silniční dopravě rozšiřuje působnost pravidel obsažených v Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (Úmluvě CMR) i na vnitrostátní silniční nákladní dopravu v ČR.
Z hlediska obsahového jde o krok, po kterém již delší dobu volala odborná veřejnost (např. Hospodářská komora, Česmad Bohemia, Česká společnost pro dopravní právo atd.), neboť absence podrobné zákonné právní úpravy vnitrostátní silniční nákladní přepravy v ČR byl pociťována jako určité právní vakuum a nežádoucí stav.

Hlavní výhodou přijaté právní úpravy oproti řešení, kdy by měla být nově formulována zcela nová pravidla pro vnitrostátní přepravu věcí, je využití souboru pravidel, který se v části sektoru nákladní dopravy již dlouhodobě využívá, přičemž dopravci mají s aplikací těchto pravidel zkušenosti (pochopitelně především ti dopravci, kteří provozují i mezinárodní silniční nákladní dopravu).

Důvodová zpráva také připomíná, že obdobné rozšíření působnosti mezinárodní smlouvy i na vnitrostátní přepravy bylo již dříve použito např. u přepravy nebezpečných věcí (mezinárodní dohoda ADR).

Je zde namístě připomenout a potvrdit to, že Úmluva CMR je skutečně obdivuhodně vyváženým a kvalitním právním předpisem. O tom ostatně jasně svědčí např. to, že:

  • od doby vzniku Úmluvy CMR roce 1956 až do současnosti, (tj. za více než 60 let) doznala pouze jen dvou dílčích technických novel – Úmluva CMR tak skutečně ve zkoušce času obstává mimořádně úspěšně;

  • např. Rakousko či Německo již dávno využily ustanovení Úmluvy CMR i pro právní úpravu svých vnitrostátních silničních nákladních přeprav. Ostatně právě rakouský způsob využití Úmluvy CMR i pro právní úpravu jejich vnitrostátních silničních nákladních přeprav byl výraznou inspirací pro nynější české řešení.

Stojí také za zmínku, že poměrně významným pokusem využít Úmluvu CMR i pro vnitrostátní silniční nákladní dopravy v ČR byla iniciativa Česmadu Bohemia v roce 2014, kdy byly vydány Všeobecné přepravní podmínky Česmadu Bohemia. Ty vycházejí velmi podstatně z Úmluvy CMR.
Protože však nejsou tyto podmínky zákonem, tj. nejsou obecně závazným právním předpisem, bylo a je nepřekročitelným limitem pro jejich aplikaci to, že se na jejich použití musejí strany přepravní smlouvy dohodnout. To je v obecné praxi ve vnitrostátní silniční nákladní dopravě spíše výjimečné než časté.

Lze také říci, že nový § 9a zákona o silniční dopravě by měl přinést také větší právní jistotu v oblasti kabotážních přeprav prováděných zahraničními dopravci v ČR.

Je vhodné připomenout – zvláště subjektům činným v oblasti vnitrostátní silniční nákladní dopravy a nepohybujícím se v oblasti mezinárodní silniční nákladní dopravy, jež nemají zkušenosti s Úmluvou CMR – základní pojetí (filozofii) právní úpravy otázek odpovědnosti v Úmluvě CMR.

Jde ke cti tvůrců Úmluvy CMR, že si již před 60 lety byli velmi dobře vědomi toho, že přepravní obchod po silnici je a bude dynamickým oborem, v němž se o přijetí či neakceptování objednávky přepravy často rozhoduje v krátkém čase – ostatně ani před 60 lety, ani dnes přepravní smlouva nevyžadovala a nevyžaduje pro svou platnost písemnou formu.

I proto jsou ustanovení Úmluvy CMR nejen jednoduchá, logická a logicky vzájemně provázaná, ale současně – aby byla dána účastníkům přepravní smlouvy dostatečná právní jistota – také kogentní (tzn. platná bez ohledu na to, zda se stranám přepravní smlouvy líbí či nikoliv a zda se na jejich použití spolu domluvily či nikoliv).

Z textu Úmluvy CMR je také zřejmé to, že si její tvůrci uvědomovali, že přepravní proces je, v určité míře, kolektivní prací, tj. že všichni účastníci přepravního procesu – odesílatel; zasílatel (pokud v konkrétní přepravě figuruje); dopravce; příp. příjemce – mají každý svou odpovědnost za výsledek přepravy a povinnost svým jednáním předcházet vzniku škod.

Jak známo následující:

  • Odesílatel odpovídá zpravidla zejména za obsah zásilky a jím zvolený způsob dopravy odpovídající balení zásilky a za její řádné naložení a zajištění na ložné ploše vozidla dopravce;
    – pokud v přepravě figuruje zasílatel, pak zasílatel odpovídá zpravidla zejména za sjednání způsobu a podmínek přepravy s vynaložením potřebné péče tak, aby přepravní podmínky nejlépe vyhovovaly zájmům příkazce (odesílatele).

  • Dopravce odpovídá zpravidla zejména za převzetí zásilky k přepravě (viz zejména čl. 8, odst. 1 a 2 Úmluvy CMR) a za provedení samotného přepravního úkonu včetně předání zásilky určenému příjemci na určenou adresu dle ustanovení Úmluvy CMR  a současně příp. i dle dalších smluvních ujednání uzavřených mezi stranami přepravní smlouvy, nejsou-li tato další

Nahrávám...
Nahrávám...