2.6.1 Občanský zákoník a logistika

2.6.1 Občanský zákoník a logistika

Doc. Ing. Naděžda Klabusayová, CSc.

Počátkem roku 2014 vstoupil v účinnost zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který je svým mimořádným rozsahem úpravy českého práva za posledních několik desítek let neobvyklý. Obsahuje celkem 3081 ustanovení. Nový občanský zákoník (NOZ) vychází navzdory velkému objemu ve značné míře z převzetí dosavadního občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. Má zvláštní podobu, protože je v některých směrech zbytečně detailní nebo překrývající se. Mnohdy se odehrává v rovině obecnosti. Především z obchodního zákoníku byla ve značné míře převzata úprava obchodních společností pro obecnou úpravu právnických osob, korporací a spolků a mnohá ustanovení o zvláštních obchodních smlouvách nebo ustanovení o obchodních závazkových vztazích, které dnes figurují jako součást obecné úpravy závazků nebo příslušných typů smluv.

Nový občanský zákoník představuje některé prvky modernizace a v určitém rozsahu a míře bere v úvahu i evropské unijní právo a principy smluvního práva EU. Na druhou stranu je ale nutno konstatovat, že především sféra harmonizace patří k slabším a problematičtějším místům systematického sjednocení právních předpisů a upravení právních poměrů s unijním řádem, protože jeho text provádí spíše redukci, vykazuje některé nepřesnosti, namísto prohloubení a zpřesnění dosavadní úpravy, a od unijního práva se tak vzdaluje. Jeho úprava je místy neúplná – zejména v transpozici práva EU přetrvává zjednodušující povaha českých ustanovení, která mnohdy nedosahují ani přesnosti směrnic.

Základní koncepce nového občanského zákoníku spočívá v rozlišení části obecné a zvláštních částí, kterými jsou např. části o rodinném právu, o právech absolutních (věcných) a relativních (závazkových).

Obecná část občanského zákoníku se člení na pět hlav:

• úvodní (předmět, úpravy, zásady);

• osobách (fyzických, právnických a zavádí též pojem spotřebitele a podnikatele);

• zastoupení (všeobecná ustanovení, smluvní zastoupení, zákonné zastoupení a opatrovnictví);

• věcech (představuje nové a rozšířené pojetí věci v právním smyslu a v souladu s tím upravuje také obchodní závod a cenné papíry);

• právních skutečnostech (upravuje právní jednání nahrazující dříve používaný termín "právní úkony").

Druhá část občanského zákoníku upravuje rodinné právo. Člení se do tří hlav a upravuje manželství (Hlava I), příbuzenství a švagrovství (Hlava II)   poručenství a jiné formy péče o dítě (Hlava III).

Třetí část občanského zákoníku má kolem 900 ustanovení, je nazvaná "Absolutní majetková práva" a člení se také na tři hlavy. Upravuje úvodní ustanovení (Hlava I), věcná práva (Hlava II) a právo dědické (Hlava III).

Čtvrtá část občanského zákoníku nazvaná "Relativní majetková práva" se člení na obligační obecnou část – "Všeobecná ustanovení o závazcích (Hlava I) a části zvláštní – "Závazky z právních jednání" (Hlava II), Závazky z deliktů (Hlava III) a Závazky z jiných právních důvodů (Hlava IV).

Pátá část zákoníku obsahuje Ustanovení společná, přechodná a závěrečná.

Provedeme-li srovnání s předchozí úpravou občanského zákoníku, je nutno upozornit na některé rozdíly. Nově je upraveno právo osob, které má podstatně větší rozsah, je obsaženo v obecné části občanského zákoníku a týká se úpravy fyzických osob, právnických osob, ale vymezuje také jako zvláštní subjekty spotřebitele (§ 419) a podnikatele (§ 420–422).

Novým prvkem v právu osob je rovněž rozsáhlá úprava spolků a fundací a do nového občanského zákoníku je zařazena také poměrně rozsáhlá úprava společenské smlouvy (§ 2716–2746). Významným prvkem, který přináší NOZ, je zavádění administrativní i trestní odpovědnosti právnických osob.

Další změnou, již přináší NOZ, je široké pojetí věci v právním smyslu. Věcmi jsou nejenom hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly, ale také věci nehmotné. Do sféry věcného práva se tak dostává celá úprava duševního vlastnictví. K této úpravě (na základě mezinárodních smluv) přistupovaly zvláštní zákony o nehmotných statcích. Definice věci v § 489 NOZ podmiňuje také úpravu cenných papírů, která je od dosavadní úpravy občanského zákoníku zásadně odlišná. Pojem cenný papír byl určen příkladným výčtem a doplněným dovětkem, že cenným papírem mohou být i další listiny prohlášené zákonem za cenný papír. NOZ v § 514 definuje cenný papír jako listinu, s níž je právo spojeno takovým způsobem, že je po vydání cenného papíru nelze bez této listiny uplatnit ani převést.

Zvláštní status dle NOZ mají zvířata (§ 494), která nemají být považována za věci. Toto ustanovení vychází mj. z moderního proudu humanizace práva s důrazem např. na lidská práva, širší odškodňování nemajetkové újmy apod.

Dalším novým pojmem, jenž je v kontextu ustanovení o předmětech subjektivních práv, je pojem obchodní závod, který nahrazuje dosavadní pojem "podnik". Stalo se tak proto, že pojem "podnik" bylo třeba uvolnit pro koncepci odpovídající soutěžnímu právu EU.

Absolutní majetková práva, jež jsou obsahem třetí části NOZ, jsou vymezena jako práva působící vůči každému, nestanoví-li něco jiného zákon (§ 976). V souladu s tím se ustanovení Hlavy II o "věcných právech" použijí nejen na hmotné věci, ale i na věci nehmotné.

Rovněž podstatně obsáhlejší, než tomu bylo v předchozí úpravě občanského zákoníku, je úprava držby. Základem je nerozlišování mezi držbou věci a držbou práva (§ 989). Držba je definována jako vykonávání práva pro sebe a zahrnuje tak i vykonávání vlastnického práva, tedy i držbu věci. Silné právní ochrany se držebnímu právu zároveň dostalo v podobě možnosti nabýt věc od nevlastníka, čímž se těžiště úpravy věcných práv přesouvá od vlastnictví k držbě.

V občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. upravovalo obligační právo jen některé smluvní typy. Vzhledem k tomu, že nová úprava občanského zákoníku by měla být kompletní, byly do NOZ vtaženy také všechny smlouvy, které doposud byly definovány v obchodním zákoníku.

K výrazným změnám dochází také v úpravě odpovědnosti za škodu, kdy je na první místo postavena škoda způsobená úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Zrušením zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, je jeho úprava převedena do § 2939–2943. Do NOZ byla zahrnuta úprava nekalé soutěže (dosud prvek obchodního práva) s výslovným přiznáním práva na náhradu škody způsobené omezováním hospodářské soutěže (§ 2990).

Uvedený výčet změn a rozdílů předchozího a nového občanského zákoníku není výčtem úplným, ale upozorňuje na skutečnost, že změnám, které přináší občanský zákoník č. 89/2014 Sb., by měli věnovat pozornost všichni, kdo v oblasti logistiky pracují, ale také ti, kdo využívají služeb logistických společností.

Právní úprava některých vybraných ustanovení NOZ ve vztahu k logistice bude objasněna v následujících kapitolách.

Osoby

Podle ustanovení § 18 NOZ může osoba být buď fyzická, nebo právnická. Podle vnímání NOZ je člověk osobou fyzickou, ostatní osoby jsou osobami právnickými.

Problematice kategorie "právnická osoba" věnuje NOZ celých 300 paragrafů, zatímco starý občanský zákoník obsahoval o právnických osobách pouze jediný paragraf – § 26. Tato skutečnost odráží současný trend – posílit právnickým osobám jejich právní ochranu a přiznat četná základní práva (např. právo na ochranu vlastnického práva, na právní ochranu, na obhajobu, na ochranu pověsti apod.). Podle § 20 odst. 1 je právnická osoba organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost (tedy způsobilost mít práva a povinnosti), nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Bez ohledu na předmět své činnosti může mít právnická osoba jen taková práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou. To tedy znamená, že právnická osoba nemůže např. vstoupit do manželství, sepsat závěť aj. Základem pro charakteristiku právnických osob je podle NOZ jejich rozlišení na právnické osoby soukromého práva, právnické osoby veřejného práva (§ 20 odst. 2) a na stát (§ 21).

Obecným ustanovením právnických osob náleží § 118–209 NOZ. Oddíly 2, 3 a 4 (§ 210–418) se týkají korporací, fundací a ústavů. Ačkoli do 31. 12. 2013 mohly právnické osoby zakládat např. zájmová sdružení právnických osob, dle NOZ to od 1. 1. 2014 nelze, protože NOZ (a ani jiný platný a účinný zákon) takovou právnickou osobu neupravuje ani nezná. Zájmová sdružení právnických osob vzniklá podle dosavadních předpisů mají podle nové úpravy pouze právo změnit svou právní formu na spolek. Spolek mohou založit alespoň tři osoby (§ 214).

Fyzické ani právnické osoby také od roku 2014 nemohou založit ani obecně prospěšnou společnost i přesto, že se tyto společnosti také řídí dosavadními předpisy, ale mají právo změnit svou právní formu (např. na nadaci, ústav nebo nadační fond). Z uvedeného tedy vyplývá, že lze založit pouze takovou právnickou osobu, která je upravena (a pouze v případě, pokud to zákon připouští) tuzemským zákonem, tedy formy právnických osob jsou stanoveny taxativně, tzn. že může být založena jedině taková právnická osoba, kterou některý zákon předpokládá, neboli upravuje.

Věci a jejich rozdělení

Věc v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí, neboli je užitečné. Věcmi mohou být podle zvláštních právních předpisů i věci přímo ze zákona (podle práva) neužitečné, takže požadavek užitečnosti není univerzální. Kritérium užitečnosti má svůj význam v případě tzv. hromadných věcí, za něž se považují mimo jiné i věci, které nejsou jednotlivě užitečné, ale mají užitnou hodnotu v nějakých množstvích (kvantech). Např. jeden kus uhlí není ničím užitečný (a tedy nemůže být věcí v právním smyslu), zatímco vagón uhlí užitečný je, nebo užitečným být může.

Na rozdíl od předchozích úprav NOZ v § 496 vedle hmotných věcí nově upravuje i věci nehmotné. Hmotná věc je ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu (jde tedy o ovladatelný hmotný předmět). Nehmotné věci jsou práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty. Na ovladatelné přírodní síly, obchoduje-li se s nimi, se použijí přiměřeně ustanovení o hmotných právech. Má se za to, že práva, jejichž povaha připouští, aby byla věcmi, jsou práva, která jsou převoditelná. Nehmotnými věcmi tedy mohou být např. pohledávky nebo jakákoli jiná práva, jež lze mezi osobami převádět.

Věci lze také dělit na věci movité a nemovité (§ 498). Oproti dřívějším úpravám však NOZ vymezuje movité a nemovité věci jinak. Za nemovité věci jsou nově prohlášena některá práva. Nemovité věci jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením (např. metro nebo dopravní tunely), nemovitostmi jsou i věcná práva k pozemkům a k podzemním stavbám se samostatným účelovým určením, ale nejsou jimi např. sklepy pod domy, protože nejsou typickou podzemní stavbou, která nemá samostatné účelové určení.

Veškeré další věci, ať je jejich podstata hmotná nebo nehmotná, jsou věci movité. Movitá věc, jež může být zastoupena jinou věcí téhož druhu, je věcí zastupitelnou. V literatuře se vedle pojmu zastupitelných a nezastupitelných věcí používá také označení věcí druhově určených a věcí určených individuálně. Věc druhově určená je totéž, co věc zastupitelná (lze ji nahradit věcí téhož druhu a jakosti – např. potraviny, benzín, peníze aj.), zatímco věc určená individuálně je dle občanského zákoníku věcí nezastupitelnou, tedy věc, kterou stejným počtem věcí téhož druhu nahradit nemůžeme (např. umělecké dílo).

K dalšímu párovému označení patří definice věcí zuživatelných a nezuživatelných. Podle § 500 NOZ movitá věc, jejíž běžné použití spočívá v jejím spotřebování, zpracování nebo zcizení, je zuživatelná (např. uhlí, nápoje, potraviny aj.). Zuživatelné jsou i ty movité věci, které náleží ke skladu nebo k jinému souboru, pokud jejich běžné užití spočívá v tom, že jsou prodávány jednotlivě. Ostatní věci jsou nezuživatelné (např. auta, obrazy, koberce aj.).

Další z definic věci je stanovena v § 501 a týká se hromadné věci. Je jí podle tohoto ustanovení soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a tvoří hromadnou věc. Ve skutečnosti v případě hromadné věci o žádnou věc nejde, ale jde o větší počet věcí (nejméně dvě), které se pro umožnění právního styku považují za věc jedinou, tedy celek. Zajímavostí a možná i paradoxem je, že v případě některých hromadných věcí není ani právní styk týkající se jedné věci obvyklý, protože není běžné koupit např. jednu botu, rukavici apod. Tím se hromadná věc v mnoha hlediscích blíží k členění věcí na věci dělitelné a nedělitelné, které v NOZ stanoveny nejsou.

Mezi typické hromadné věci se dle NOZ řadí také obchodní závod (dříve podnik). Obchodní závod je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a jenž z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu (§ 502). Obchodní závod je klasickým názorným příkladem toho, že s kteroukoli věcí, z níž sestává hromadná věc, lze samostatně disponovat. Tedy jakoukoli věc, která patří k obchodnímu závodu, může její vlastník prodat buď samostatně, anebo může obchodní závod prodat i jako celek.

Součásti věci a příslušenství věci

Součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se věc znehodnotila. Tak např. součástí vozidla je motor. Jeho vyjmutím se stává vozidlo nepojízdným, a tedy nefunkčním. Samozřejmě motor sám o sobě, bude-li vyroben a dosud nebyl zabudován, může být předmětem kupní smlouvy. Dalším příkladem může být např. chladící jednotka, která je součástí chladničky. Z ustanovení § 505 plyne, že součást může být jen součástí věci, ne však něčeho jiného, což znamená, že samotná součást nemůže mít ani součásti.

Příslušenství věci (§ 510) jsou věci, jež náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s věcí hlavní trvale užívány. Příslušenství tak má tyto znaky:

• musí existovat nejméně dvě věci, z nichž jedna je dle svého významu věci hlavní a druhá příslušenstvím;

• příslušenství vlastnicky náleží vlastníku věci hlavní;

• příslušenství musí být vlastníkem určeno k trvalému užívání s věcí hlavní;

• příslušenství, jestliže je odděleno (nemusí být s věcí vůbec spojeno) od věci hlavní, nic neztrácí na své povaze.

Např. příslušenstvím osobního vozidla je rezervní kolo. Pokud je z vozidla vyjmuto, automobil není znehodnocen tak, aby nemohl jezdit. Rozhodne-li se vlastník, že rezervní kolo nahradí jiným, netrvá již jeho určení a takové rezervní kolo může být způsobilým předmětem kupní smlouvy.

Absolutní majetková práva

Právní vztahy vznikají, mění se anebo zanikají mezi osobami (subjekty) právních vztahů, přičemž jejich obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti mezi nimi. Podle § 976 absolutní majetková práva působí vůči každému, nestanoví-li něco jiného zákon, a podle § 977 jen zákon stanoví, která práva k majetku jsou absolutní. Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona (viz § 1 odst. 2), což tedy platí i pro oblast absolutních práv a má se za to, že strany si mohou sjednat cokoli jiného, než co zákon stanoví.

Věcná práva

Věcná práva jsou absolutní práva a jsou charakterizována tím, že jejich předmětem je zpravidla věc v právním smyslu. Podle § 979 NOZ se ustanovení o věcných právech použijí jak na věci hmotné, tak i na věci nehmotné. Charakteristickým rysem některých věcných práv je, že nevznikají na základě právních jednání stran nebo na základě určité právní události, ale např. vlastnictví nemovité věci se nabývá teprve až zápisem do veřejného seznamu (např. právo stavby). Existují i případy, kdy se podmíněnost vzniku zápisem do veřejného seznamu netýká jenom práv, ale také předmětu. Zápisem do veřejného seznamu tedy v takovém případě nevznikají věcná práva, ale to, čeho se tato věcná práva týkají, tedy věc.

Vznik závazků a jejich obsah

Soubor norem soukromého práva týkající se závazků je nazýván závazkové právo. Základním pojmem závazkového práva je závazek neboli obligace. Obligace pochází z latinského výrazu "obligare", což znamená "být svázán". Obligaci tedy můžeme definovat jako právní pouto, kterým jsou vázány k jednání dvě nebo více stran nebo se jednání zdrží. Obligace ukládá povinnému povinnost plnit a současně vytváří právo vymáhat odpovídající plnění od toho, pro kterého je plnění určeno.

Obligace mohou být:

• Právní – jež jsou vynutitelné na soudu prostřednictvím žaloby.

• Naturální – které ukládají morální povinnost, ale nejsou vyhnutelné, pokud zavázaný nesouhlasí.

Dalšími základními pojmy závazkového práva jsou:

• Subjektivní právo a subjektivní povinnost – subjektivním právem je stanovená možnost chovat se způsobem určeným objektivním právem a subjektivní povinností je stanovená nutnost chovat se způsobem určeným objektivním právem (normou).

• Pohledávka a dluh, věřitel a dlužník – pohledávkou je to, co má být plněno, tedy subjektivní právo jednoho subjektu (věřitele) závazku požadovat od druhého subjektu téhož závazku (dlužníka) určité plnění, tedy dluh. Dluhem se rozumí povinnost dlužníka poskytnout věřiteli téhož závazku jím požadované a dlužníkem slíbené plnění.

• Závazek (obligace) – je právní poměr, v němž má jeden subjekt postavení věřitele (tj. toho, kdo má právo od druhého něco požadovat, tedy pohledávat) a druhý subjekt má postavení dlužníka (tj. toho, kdo je povinen věřiteli poskytnout to, co je věřitel oprávněn od něho žádat, tedy dluh). Plnění dlužníka (dluh) musí být majetkové povahy. Závazky můžeme také dělit na výslovně upravené (pojmenované, typické) a výslovně neupravené (nepojmenované, atypické). Výslovně upravené jsou zejména tyto závazky:

• ze smluv výslovně upravených především v části čtvrté a dalších NOZ, dále v zákoníku práce, případně v jiných zákonech;

• ze způsobené škody;

• z prodlení;

• z vad;

• z bezdůvodného obohacení;

• z porušení pravidel hospodářské soutěže.

• Plnění – je synonymem slova dluh a označujeme ho také jako chování dlužníka vedoucí ke splnění dluhu.

• Předmět závazku – předmětem závazku může být buď určitý hospodářský statek nebo činnost, kterou se věřiteli dostává hospodářská hodnota, anebo opomenutí, jež umožňuje věřiteli hospodářskou činnost. Primárním předmětem závazku se rozumí chování stran závazku, které je vymezeno jednotlivými subjektivními právy a povinnostmi a může spočívat v chování jednorázovém, opakujícím se (které má povahu buď splátek, nebo opakujících se dávek) a trvajícím. Sekundárním předmětem závazků jsou věci movité i nemovité. Specifickým druhem věci a tím i specifickým (sekundárním) předmětem závazků jsou peníze jako zákonné platidlo.

• Předmět plnění – je pak synonymem sekundárního předmětu závazku.

Smlouva

Nejčastějším a typickým důvodem vzniku závazků je smlouva jako dvoustranné, resp. vícestranné právní jednání. Smlouva je základní institut závazkového práva. Oproti stávající úpravě obsahuje NOZ několik ustanovení, která jsou založena na principu "kdo mlčí, souhlasí". Těm je nutné věnovat zvýšenou pozornost, neboť mohou být zásadní pro určení skutečného obsahu smluvního vztahu. Smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy (§ 1724). Každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít (§ 1728). Tento paragraf se týká předsmluvní odpovědnosti a vychází ze zásady smluvní svobody. Každý může svobodně jednat s druhou osobou o uzavření smlouvy a rozhodnout se, zda s druhou osobou smlouvu uzavře, či nikoli. Zároveň je chráněna i dobrá víra osoby, s níž je jednáno.

Návrh smlouvy (neboli nabídka, oferta) i jeho přijetí (akceptace) jsou adresovaná jednostranná právní jednání, která mohou být vykonána písemně nebo ústně. Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. Nabídka musí obsahovat podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím (§ 1732).

Podle předchozí právní úpravy obsažené v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. bylo potřeba nabídku učinit vůči konkrétní osobě. NOZ přináší v tomto směru revoluční změnu, když za nabídku v právním slova smyslu považuje při podnikatelské činnosti také návrh dodat zboží nebo poskytnout službu za určenou cenu učiněný při podnikatelské činnosti reklamou, v katalogu nebo vystavením zboží. V praxi často dochází k tomu, že se někdo v rámci své podnikatelské činnosti obrací s  ožnostmi koupě zboží na širokou veřejnost. Obsah takového návrhu může obsahovat všechny podstatné náležitosti smlouvy – tj. předmět, cenu a způsob převzetí – a vyvolává u druhé strany představu, že může nabídku takového podnikatele bez dalšího akceptovat a smlouva vznikne již na základě jednoduchého a nepodmíněného přijetí takové nabídky. Aby se strana, která jednala v důvěře v takový návrh, neocitla v nejistotě, zda smlouva byla nebo vůbec bude uzavřena a za jakých podmínek, poskytuje NOZ v rámci výše uvedeného ustanovení ochranu osobám, jež jednají v důvěře v taková sdělení. Účelem tohoto ustanovení je také snaha o posílení odpovědnosti podnikatelů za pravdivost informací poskytovaných při reklamě tak, aby nesloužila jenom k přilákání pozornosti, a zakládá tedy vyvratitelnou právní domněnku nabídky. Postup při uzavření smlouvy bude v takovém případě následující:

• prodávající učiní nabídku vystavením zboží,

• kupující ji poté přijme zasláním objednávky,

• okamžikem doručení takové objednávky bude smlouva uzavřena.

Prodávající bude tedy povinen prodat kupujícímu zboží za uvedenou cenu, a neobstojí argumentace o nesprávném uvedení ceny, tiskové chybě, překlepu či neúmyslném vystavení zboží. To platí na všechny druhy prodeje, tedy jak na prodej zboží v obchodě, tak dopadá i na vztahy mezi podnikateli.

Nabídka učiněná ústně musí být přijata bezodkladně, ledaže něco jiného plyne z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž se stala. To platí i tehdy, byla-li přítomné osobě předložena nabídka učiněná v písemné formě (§ 1734). Znamená to tedy, že ústní návrh, resp. návrh mezi subjekty jednajícími přímo, zaniká, není-li ihned přijat, a nabízeč (oferent) dále není vázán. Nabídka zaniká odmítnutím, úmrtím nebo pozbytím svéprávnosti některé ze stran.

Písemné uzavření smlouvy nemusí spočívat jen v předložení písemného návrhu a v jeho písemném přijetí. K naplnění písemné formy smlouvy dojde pouze tehdy, bude-li písemný návrh na uzavření smlouvy rovněž písemně přijat, tedy dojde-li písemné přijetí návrhu navrhovateli. Písemná akceptace písemného návrhu nebude účinná, nebude-li navrhovateli doručena listina s originálním podpisem adresátu návrhu, tzn., že nestačí fotokopie listiny s fotokopií podpisu akceptanta.

V praxi je možno setkat se s formuláři, které jsou vystaveny na webových stránkách. V  § 1732 odst. 2 je stanoveno, že se má za to, že návrh dodat zboží nebo poskytnout službu za určenou cenu učiněný při podnikatelské činnosti reklamou, v katalogu nebo vystavením zboží je nabídkou s výhradou vyčerpání zásob nebo ztráty schopnosti podnikatele plnit. Takovýto návrh je nabídkou (ofertou) na uzavření smlouvy, která je pak uzavírána bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran (např. za pomocí prostředků komunikace na dálku, mezi něž patří veřejná komunikační síť – internet). Taková smlouva je označována jako smlouva elektronická a nabídka a její akceptace probíhá prostřednictvím výměny datových zpráv v elektronické podobě, může být také uzavřena mezi dvěma nebo více podnikateli a je označována B2B (Business to Business). Dalším typem smlouvy je smlouva mezi podnikatelem a spotřebitelem B2C (Business to Consumer), je označována také jako "e-commerce" a je možno ji rozdělit do 3 oblastí:

1. Prodej informací – např. publikování informací (hudební servery, burzovní zprávy, elektronické noviny aj.) nebo prodej a pronájem softwaru.
2. Prodej zboží – jedná se o hmotné zboží, které je objednáno a případně též zaplaceno elektronicky.
3. Poskytování reklamního prostoru.

Pokud je elektronická smlouva uzavřena mezi spotřebiteli navzájem zprostředkovaně třetí stranou (provozovatel webové stránky je pouze zprostředkovatelem obchodu), je označována C2C (Consumer to Consumer). Jedná se např. o online aukce, kde spotřebitelé umísťují věci k prodeji a kupující jim elektronicky nabízejí kupní cenu.

Tyto smlouvy však povětšinou nejsou smlouvami uzavřenými písemně, protože § 562 NOZ stanovuje, že písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má-li se jednat o písemné právní jednání učiněné elektronickými prostředky, musí být písemnost podepsána elektronicky a komunikace prostřednictvím webové stránky ani e-mailová komunikace takové podmínky nesplňuje.

Smlouvy, které bývají uzavírány za užití internetu prostřednictvím webových stránek, jsou označovány jako "click-wrap" nebo "click-through" a k jejich uzavření má docházet kliknutím na tlačítko "souhlasím" (nebo "akceptuji", "agree", "accept" apod.), čímž by uživatel měl projevit svou vůli návrh prezentovaný na webových stránkách přijmout. Uživatel v těchto případech nemá možnost smluvní podmínky měnit, má pouze možnost je buď přijmout, nebo odmítnout.

Dalším typem smluv jsou "browse-wrap" smlouvy, jež jsou zdánlivě uzavírány pouhým prohlížením nebo jiným užíváním webových stránek. V těchto případech je uživatel webové stránky upozorněn na existenci určitých smluvních podmínek umístěním hyperodkazu na webové stránce a svou vůli být vázán smluvními podmínkami a uzavřít smlouvu by měl projevit pouhým užíváním webové stránky. Všechny tyto smlouvy jsou neplatné, protože nesplňují požadavek ani písemné formy a nejsou také uzavřeny ústně, protože s klikáním na webové stránce nemá uzavření smlouvy nic společného.

Dle NOZ lze smlouvu platně uzavřít akceptací nabídky, návrhu na uzavření smlouvy. Dle původní úpravy bylo však nutné, aby se nabídka a akceptace plně shodovaly. Nyní je v NOZ nově v § 1740 stanoveno, že přijetí nabídky k uzavření smlouvy s výhradou, tedy s dodatkem nebo odchylkou, které podstatně nemění podmínky nabídky, je jejím přijetím. Doposud se v takovém případě jednalo o protinávrh a ne o akceptaci. Takové přijetí nabídky s dodatky či odchylkou, pokud s ním strana nesouhlasí, je třeba odmítnout bez zbytečného odkladu, jinak se má za to, že došlo ke shodě stran na obsahu nabídky a k uzavření smlouvy.

Další důležitou novinkou v NOZ je možnost prokázat vznik a obsah smlouvy podle § 1757. Dojde-li v rámci ústního jednání k dohodě stran a k uzavření smlouvy, a pokud jedna ze stran po takovém ústním jednání pošle druhé straně zápis z jednání, lze takový zápis považovat za potvrzení o obsahu smlouvy ujednané na ústním jednání, a to i když vykazuje odchylky od skutečně ujednaného obsahu smlouvy. To platí jen v případě, že odchylky uvedené v potvrzení mění skutečně ujednaný obsah smlouvy nepodstatným způsobem a jsou takového rázu, že by je rozumný podnikatel ještě schválil, a za podmínky, že druhá strana tyto odchylky neodmítne, tedy že druhá strana nevyjádří nesouhlas s takovým zápisem.

Skladování

Nový občanský zákoník se také přímo promítá do logistických služeb, a to výrazným způsobem do části, týkající se skladování. Podobně, jak tomu bylo v ustanoveních obchodního zákoníku, NOZ upravuje skladování jako samostatný smluvní typ, který je jakousi obchodní variantou smlouvy o úschově. Pro smlouvu o skladování není předepsána písemná forma, skladovatel je však povinen písemně potvrdit převzetí věci.

Uloží-li ukladatel věc ke skladování u skladovatele, má právo očekávat, že věc bude včas a vhodně skladována. Pokud skladovatel poruší povinnost vydat potvrzení o převzetí věci, znemožní ukladateli věc ke skladování uložit, a dojde-li k jejímu znehodnocení nebo poškození (např. tím, že bude vystavena nepříznivým teplotním podmínkám), vznikne skladovateli povinnost k náhradě vzniklé škody.

Je-li opatrování věci předmětem podnikání skladovatele, má se za to, že strany uzavřely smlouvu o skladování. V takovýchto případech je smlouva o skladování úplatnou smlouvou, ale může být uzavřena bez dohody úplatnosti a dohody o výši skladného. Smlouvou o skladování se skladovatel zavazuje převzít věc tak, aby ji uložil a opatroval, a ukladatel se zavazuje zaplatit mu za to skladné (§ 2415). Strany se mohou dohodnout i o tom, že skladovatel převezme věc i od někoho jiného než od ukladatele, např. od dopravce.

Předmětem skladování je věc, přičemž je zřejmé, že musí jít o hmotnou movitou věc. Předmětem skladování může být i elektrická energie nebo jiná ovladatelná přírodní síla. Věc, která je předmětem uskladnění, musí být ve smlouvě určena dostatečně určitě, tzn., že by měla být vymezena nejen určením druhu, ale také např. množstvím, jakostí, způsobem balení apod. Toto vymezení věci pak umožňuje odlišit věci od jiných věcí stejného druhu jiného ukladatele.

Skladovatel přebírá závazek věc převzít a uložit ji. Aby byl tento závazek řádně plněn, měla by být také sjednána doba, na kterou přebírá věc k uskladnění. Pokud doba uskladnění není ve smlouvě stanovena, pak dle ustanovení § 2419 závazek zanikne do šesti měsíců od uzavření smlouvy.

Je na vůli skladovatele, zda vydá potvrzení o předání a převzetí věci, nebo zda je nahradí skladištním listem. Skladištní list je obligačním cenným papírem a lze ho vydat ve třech formách. Může být vydán jako cenný papír na jméno, na řád nebo na doručitele (§ 2417). Skladištní list musí obsahovat základní identifikační údaje o skladovateli a ukladateli včetně jejich bydliště nebo sídla, označení, množství, váhu nebo objem ukládaných věcí, údaj o formě, v níž byl skladištní list vydán, místo a den vydání skladištního listu a musí být podepsán skladovatelem.

Byla také zavedena povinnost skladovatele pojistit uskladněnou věc (§ 2421) nejen pokud si tak strany ujednají, ale i pokud "to odpovídá zvyklostem". Doposud musela být povinnost skladovatele věc pojistit ujednána ve smlouvě.

Výše a platby skladného jsou obsahem usnesení § 2422. Povinnosti ukladatele platit skladné se liší podle toho, zda je věc skladována po dobu delší nebo kratší 6 měsíců. Pokud skladování trvá déle než 6 měsíců, ukladatel platí cenu služby vždy po uplynutí šestiměsíčního období, pro období kratší než 6 měsíců ukladatel platí skladné při vyzvednutí věci. Totéž platí i pro skladování na období delší než 6 měsíců, kdy vyzvednutí věci připadne na dobu před ukončením šestiměsíčního období. Skladné chápeme jako cenu za poskytnuté služby. Zahrnuje tedy veškeré skladovatelovy náklady i jeho zisk.

Povinnost k náhradě škody na uložené věci, která byla dříve zakotvena v obchodním zákoníku, je obsahem ustanovení § 2426 NOZ. Skladovatel nahradí ukladateli škodu vzniklou od převzetí věci do jejího vydání. Jedná se o povinnost k náhradě škody v důsledku porušení smluvní povinnosti, tj. o povinnosti vznikající bez zřetele k zavinění. Nehradí však škodu způsobenou ukladatelem nebo vlastníkem věci ani škodu způsobenou třetí osobou. Skladovatel povinnost k náhradě škody nemá, prokáže-li, že škodu nemohl odvrátit, a to ani při vynaložení odborné péče. Skladovatel jako profesionál musí zvolit takový způsob uložení a opatrování věci, jenž odpovídá povaze zboží (např. při specializaci na skladování obilovin nebo zeleniny musí zabezpečit sklad proti vlhkosti a případně ho dostatečně zateplit, aby skladované zboží neshnilo či nezmrzlo). Škodu, která byla způsobena např. vadou obalů, skladovatel hradí jen tehdy, pokud mohl vadu při vynaložení odborné péče poznat a upozornil-li na to v potvrzení o převzetí věci.

Skladovatel může skladování vypovědět bez výpovědní doby v těchto případech (§ 2427):

• zatajil-li ukladatel nebezpečnou povahu věci a hrozí-li z ní skladovateli značná škoda – skladovatel může smlouvu vypovědět s okamžitým účinkem;

• dluží-li ukladatel skladné za dobu nejméně tří měsíců – přičemž skladovatel má od počátku prodlení právo na úrok z prodlení (podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., nebo v ujednané výši);

• hrozí-li vznik podstatné škody na uložené věci, kterou skladovatel nemůže odvrátit.

Zasílatelství

Zasílatelství (spedice) je chápáno jako obor, jenž je zaměřen na provoz obstaravatelské činnosti v oblasti přepravy věcí (zásilek). Je nutno zdůraznit, že praxe mnohdy nerozlišuje dva rozdílné pojmy: dopravu a spedici. Často dochází k zaměňování těchto činností, což nese určitá rizika a přináší také negativní důsledky. Zasílatelství jsou v NOZ věnovány paragrafy 2471–2482, ze kterých následující text přináší vybrané, pro logistiku důležité, pojmy a komentář.

Význam zasílatelství neustále roste, protože v současné době se stále více podnikatelů obrací na profesionální zasílatelské společnosti, jež jim garantují přepravu v co jak nejkratším čase a současně s tím také převzetí všech formalit spojených s přepravou zásilky. Moderní profesní pojetí zasílatele není vztaženo jen k obstarávání přepravy, ale také k poskytování širší odborné pomoci. Úloha zasílatele se tak dostává do popředí především u organizačně i odborně náročných mezinárodních přeprav zboží, kde dopravce nemůže nebo není schopen poskytnout přepravci vzhledem ke svému zaměření odpovídající servis. Je to mj. také proto, že úkolem dopravce je dopravit zboží, zatímco úkolem zasílatele je zajistit pro svého příkazce v přepravním řetězci vše potřebné k tomu, aby se zásilka dostala od odesílatele k příjemci. Rovněž je nutno počítat s tím, že specifické požadavky a nároky na zasílatele i dopravce vznikají především u dopravy zboží vyšší hodnoty nebo např. při požadavcích na zvláštní technické podmínky (pozn. dopravy tohoto typu se v zahraničí označují High-Tech Transport).

Ze základních ustanovení § 2471 vyplývá, že "zasílatelskou smlouvou se zasílatel zavazuje příkazci obstarat mu vlastním jménem a na jeho účet přepravu zásilky z určitého místa do jiného určitého místa, případně i obstarat nebo provést úkony s přepravou související, a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli odměnu". Zasílatelská smlouva je smlouvou o obstarání (zvláštní druh komisionářské smlouvy), je smlouvou úplatnou a zasílatel v ní vystupuje vlastním jménem na účet příkazce.

Dle ujednání v zasílatelské smlouvě nese zasílatel odpovědnost vůči příkazci např. za včasné obstarání přepravy, za správné nakládání se zásilkou, za udělení správných dispozic k provedení přepravy (jako jsou např. nakládka zboží, termín přepravy, použití vhodného vozidla), za zajištění vykládky aj.

Při sjednávání zasílatelské smlouvy se vychází z předpokladu, že zasílatelem je osoba, která má vzhledem ke svému předmětu činnosti znalosti na odpovídající odborné úrovni, tedy že je jí problematika zasílatelství dobře známa, a že zasílatel bude působit s patřičnou odbornou péčí. Avšak dle novely živnostenského zákona (č. 455/1991 Sb.) platné od 1. 1. 1996 není zasílatelství koncesovanou živností, ale živností volnou, pro niž není třeba žádné odborné způsobilosti, ale jen splnění obecných podmínek provozování živnosti podle živnostenského zákona, což v praxi může v některých případech způsobit problémy, protože je skutečností, že zasílatelské činnosti se v ČR věnují i podnikatelské subjekty, které mají nižší odborné znalosti.

V ČR jsou zasílatelé sloučeni do Svazu spedice a logistiky České republiky (dříve Svaz spedice a skladování ČR), který je od roku 1992 rovněž řádným členem Mezinárodní federace zasílatelských svazů FIATA (Federation Internationale des Associatios des Transitaires et Assimilés). Pro členy Svazu spedice a logistiky České republiky je normou k používání dokument nesoucí název "Všeobecné zasílatelské podmínky".

Není-li smlouva uzavřena v písemné formě, je zasílatel oprávněn žádat příkazce o doručení písemného zasílatelského příkazu. Zasílatelský příkaz není cenným papírem a mělo by v něm být specifikováno zboží, místo odeslání a místo určení. Doporučuje se rozlišovat, zda se zasílatel zavazuje obstarat přepravu věci (tedy uzavírá se zasílatelská smlouva), anebo zda se zasílatel zavazuje přepravit věc (uzavírá se smlouva o přepravě a není rozhodující, zda bude zasílatel přepravu realizovat vlastními nebo cizími dopravními prostředky). Zasílatelským příkazem bude dopravní příkaz nebo příkaz k přepravě pouze za předpokladu, že z něho plyne obstarání přepravy jako předmětu uzavírané smlouvy.

Ustanovení § 2473 (mezizasílatel) říká, že "zasílatel může užít k obstarání přepravy dalšího zasílatele (mezizasílatele)". Jedná se o situace, kdy zasílatel přepravu neuskutečňuje, ale k obstarání přepravy použije dalšího zasílatele, tzv. mezizasílatele. Využití mezizasílatele se používá především při dalších různých navazujících druzích dopravy nebo při přepravách do zahraničí a platí, že odpovídá zasílatel, jako by přepravu obstaral sám. Příkladem takovéto formy využívání služeb mezizasílatele zasílatelem je např. provoz sběrné služby. Mezizasílatel (jako smluvní partner zasílatele) se za zasílatele zavazuje obstarat určité činnosti, jako např. obstarání svozu a rozvozu z terminálu v zahraničí apod.

Postup, kdy "neodporuje-li to smlouvě nebo nezakáže-li to příkazce nejpozději do začátku uskutečňování přepravy, může zasílatel sám provést přepravu, kterou má obstarat", se označuje samovstup (§ 2474) a zasílatel v něm vystupuje i ve funkci dopravce.

"Způsob a podmínky přepravy zasílatel ujedná s vynaložením potřebné péče tak, aby co nejlépe vyhovovaly zájmům příkazce, které zasílatel zná. Povinnost pojistit zásilku má zasílatel, jen bylo-li to ujednáno." (§ 2475) Pojem potřebná péče tento paragraf blíže nedefinuje. Potřebná péče se neváže jen na vlastní obstaravatelskou činnost, ale také ke zboží. Zasílatel obecně nenese nebezpečí vzniku škody na zásilce, ale odpovídá pouze za škodu vzniklou na převzaté zásilce v době při obstarávání přepravy. To však neplatí, prokáže-li, že škodu nemohl odvrátit.

Zasílatel je při plnění závazku povinen s vynaložením potřebné péče sjednat způsob a podmínky přepravy tak, aby co nejlépe odpovídala zájmům příkazce, a protože nezná všechny údaje o zásilce a jejím obsahu, potřebuje tyto informace od příkazce získat, aby mohl postupovat odpovídajícím způsobem. Příkazce je povinen poskytnou zasílateli správné a úplné údaje o obsahu i povaze zásilky. To se týká především nebezpečného zboží nebo zboží, které je za splnění podmínek pro přepravu nebezpečného zboží připuštěno k dopravě podmíněně. Neučiní-li tak, pak za škodu, jež vznikne zasílateli, příkazce sám odpovídá (§ 2476). Podmínky pro přepravu nebezpečného zboží jsou také upraveny různými mezinárodními úmluvami, jako jsou např. ADR (pro silniční přepravu), RID (pro železniční přepravu) nebo IMDG (pro námořní přepravu). Povinnost pojistit zboží nemá zasílatel ze zákona, ale jen když tak stanoví smlouva.

Výklad § 2480 – odměna zasílateli je objasňován tak, že za obstarání přepravy přísluší zasílateli smluvní úplata. Kromě úplaty má zasílatel nárok na náhradu užitečných nákladů, které účelně vynaložil za účelem plnění a splnění svých závazků. Úplatu a vzniklé náklady je příkazce povinen zaplatit zasílateli bez zbytečného odkladu ihned poté, co zasílatel obstarání přepravy uzavřením příslušných smluv s dopravci (popřípadě s mezizasílateli) zajistil a podal o tom příkazci zprávu.

Ustanovení o smlouvě a přepravě osob přejímá předchozí úpravu (§ 760 a násl. občanského zákoníku). Ustanovení o přepravě věci (nákladu) je převzato z obchodního zákoníku (§ 610 a násl.). Oboje se přejímá bez podstatných obsahových změn. Úprava závazků ze smluv o přepravě je v NOZ řazena takto:

Oddíl 1 (§ 2550–2581) – upravuje závazky vyplývající z přepravy osob a věcí v následujících pododdílech:

• Pododdíl 1 (2550–2554) je věnován přepravě osob;

• Pododdíl 2 (2555–2571) je věnován přepravě věcí;

• Pododdíl 3 (2572–2577) je věnován náložnému listu;

• Pododdíl 4 (2578–2581) je věnován společným ustanovením o přepravě osob a věcí.

Přeprava osoby

Ve shodě s dosavadní právní úpravou nový občanský zákoník řeší pouze obecně úpravu přepravy osob a řešení dílčích právních otázek ponechává v podrobnostech na příslušných právních předpisech a podzákonných normách, tj. na přepravních řádech a v jejich rámci na smluvních přepravních podmínkách. Oblast osobní přepravy se vztahuje k silniční, železniční, vodní a letecké dopravě, kterou ustanovení § 2553 dělí na přepravu pravidelnou a nepravidelnou.

Stěžejním tuzemským právním předpisem pro oblast silniční dopravy je zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a dále pak také zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. S účinností k 1. 1. 2014 byl zrušen původní silniční přepravní řád, který byl vydán jako vyhláška Ministerstva dopravy a spojů ČR č. 133/1964 Sb. Na základě této skutečnosti se od 1. 1. 2014 používá výlučně přepravní řád publikovaný vyhláškou č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, na jehož podkladě pak jednotliví dopravci mohou vydávat své smluvní…