2.6.2 Incoterms a logistika

2.6.2 Incoterms a logistika

Doc. Ing. Naděžda Klabusayová, CSc.

INCOTERMS (International Commercial Terms) jsou mezinárodně uznávaná oficiální pravidla pro výklad obchodních doložek pro přepravu zboží v zahraničním obchodě, které vytváří a vydává Mezinárodní obchodní komora (International Chamber of Commerce – ICC). Historie vzniku Incoterms se datuje od roku 1936, kdy tyto doložky byly poprvé vydány s cílem odstranění problémů spojených s rozdílností obchodních zákoníků různých zemí. V důsledku změn týkajících se mezinárodního obchodu byla pravidla Incoterms upravována (pozn.: v letech 1953, 1967, 1976, 1980, 1990, 2000) a dnem 1. ledna 2011 vstoupilo v platnost desáté vydání, Incoterms 2010.

Incoterms 2010 zahrnuje větší a hlubší propracovanost jednotlivých pravidel, snížilo jejich počet ze 13 na 11, konkrétně některá pravidla ruší (DAF, DES, DEQ a DDU) a zavádí dvě zcela nová pravidla (DAT a DAP) tak, aby byla náležitě uvedena v soulad s běžnou moderní praxí mezinárodního obchodu – např. elektronický přenos dat (pozn.: v článcích A1/B1 pravidel Incoterms 2010 je nově zdůrazněno, že přenos dat představuje stejnou hodnotu jako papírový dokument, domluví-li se takto obě strany, anebo je to zvyklostí, což umožňuje volné používání elektronických procedur po celou dobu platnosti pravidel Incoterms 2010).

Incoterms 2010 se zabývají vztahy, které vyplývají z jednotlivých kupních smluv, povinností při celním odbavení, balení zboží nebo přebírání dodávky. Je nutno zdůraznit, že Incoterms 2010 nepředstavují závaznou normu ani z hlediska mezinárodního, ani vnitrostátního práva, neřeší otázku přechodu vlastnického práva ke zboží, ale pouze přechod dispozičního práva k zásilce a jejich cílem je specifikace podmínek přepravy, ochrana přepravců i zákazníků a celosvětové využití.

Každé pravidlo Incoterms 2010 je uvedeno pokynem pro uživatele, který poskytuje základní informaci o pravidlu, kdy by toto mělo být použito, a stanoví povinnosti prodávajícího (A1-10) a kupujícího (B1-10) v deseti bodech.

Pravidla Incoterms 2010 určují, do jakého okamžiku (místa) nese rizika a náklady na dodání zboží prodávající a kde tato rizika a náklady přecházejí na kupujícího. Tzn. že upravují standardy pro uzavírání obchodních smluv a zjednodušují nejen přípravu dokumentace, provádění formalit, ale i průběh samotné obchodní transakce (balení, nakládání, přepravu, vykládání, pojištění apod.). Jejich úlohu lze tedy vnímat jako návod na postup pro stranu povinnou obstarat přepravu a jejich praktické použití je takové, že na skupiny doložek Incoterms 2010 odkazují přímo smlouvy v mezinárodním obchodním styku, a z hlediska řízení jsou smluvním obchodním standardem, který akceptují vlády, právní autority a obchodní společnosti po celém světě.

Podle charakteru dodacích podmínek jsou rozlišeny standardy do čtyř kategorií.

1. Doložka "E" (EXW) – tato kategorie obsahuje pouze jednu doložku EXW. Zboží je odvezeno kupujícím přímo ze závodu prodávajícího, kupující za něj dále zodpovídá. Povinnosti prodávajícího jsou tedy minimální, zboží připraví na nakládku a nehradí hlavní přepravu. Kupující zajišťuje vývozní celní formality.

2. Doložky "F" (FCA, FAS, FOB) – písmeno F znamená, že prodávající předává zboží přepravci, a nese tedy všechna rizika a náklady do okamžiku dodání (Free of risk and expense to the buyer).

3. Doložky "C" (CPT, CIP, CFR, CIF) – prodávající musí zajistit přepravní smlouvu, a nese tedy určité náklady (Costs) i po dosažení bodu, ve kterém se dělí rizika ztráty nebo poškození zboží.

4. Doložky "D" ( DAT, DAP, DDP) – písmeno D znamená, že zboží musí dosáhnout dané místo určení (Destination). Prodávající musí nést veškeré náklady a rizika spojená s celou trasou přepravy zboží.

Nová úprava "Pravidla Incoterms 2010" zavedla pro usnadnění použití rozdělení dodacích podmínek podle druhu dopravy na dvě skupiny:

1. Pravidla vhodná pro jakýkoliv způsob přepravy – tato skupina zahrnuje 7 pravidel Incoterms 2010, která mohou být použita bez ohledu na způsob zvolené dopravy a bez ohledu na to, zda je použit jeden nebo více způsobů dopravy. Tato pravidla mohou být použita i v případech, kdy není zahrnuta námořní přeprava.

2. Pravidla pro námořní a vnitrozemskou vodní přepravu – tato skupina zahrnuje 4 pravidla. Místo dodání a místo, kam je zboží kupujícímu dopraveno, mohou představovat oba přístavy (námořní i říční).

Konkrétní rozčlenění jednotlivých pravidel podle oblastí použití včetně jejich anglického a českého označení a místa určení je uvedeno v následující tabulce:

EXW – EX Works (Ze závodu)

Pravidlo EXW je vhodné pro vnitrostátní obchod a lze ho uplatňovat bez zřetele na způsob zvolené dopravy. Může být rovněž použito v případě využití více dopravních prostředků. Náklady i rizika spojená s dodávkou zboží přecházejí na kupujícího v závodě dodavatele (tj. ve skladě, v továrně nebo jiném ujednaném místě), jakmile je zboží dáno kupujícímu k dispozici. Tímto okamžikem splní prodávající svou povinnost dodávky. Při uplatňování tohoto pravidla se proto zúčastněným stranám doporučuje co nejpřesněji určit bod v rámci jmenovaného místa dodání, protože náklady a riziko až po tento bod jdou na účet prodávajícího. Kupující je povinen nést veškeré náklady a rizika od převzetí zboží ze sjednaného bodu, pokud je sjednán, ve jmenovaném místě dodání. Prodávající není povinen nakládat zboží na přistavený přejímací dopravní prostředek (i když v praxi může mít podstatně lepší podmínky k provedení nakládky) ani není povinen odbavit zboží pro vývoz, pokud takové odbavení přichází v úvahu. Má však, kromě obecných povinností, povinnost poskytnout pomoc při obstarávání dokladů, které se vystavují v zemi odeslání anebo v zemi původu, ovšem na riziko a náklady kupujícího. Pokud kupující požaduje něco více od prodávajícího, je třeba, aby tak jasně učinil v kupní smlouvě. Celní poplatky a dávky v zemi vývozu hradí sám kupující.

FCA – Free Carrier (Vyplaceně dopravci)

Uplatnění tohoto pravidla je možné bez zřetele na způsob zvolené dopravy i využití více dopravních prostředků. Způsob dopravy a dopravce volí kupující. "Vyplaceně dopravci" znamená, že prodávající je povinen předat dodávané zboží v ujednaném místě dopravci. V případě, že kupující neudal přesné místo, může prodávající volit mezi místem nebo stanoveným pásmem, kde dopravce převezme zboží do své péče. Proto se stranám doporučuje náležitě specifikovat bod ve jmenovaném místě dodání, protože v tomto bodě (tj. okamžikem převzetí zboží dopravcem) přecházejí náklady a rizika spojená se zbožím z prodávajícího na kupujícího. Pokud je místem sjednaným ve smlouvě jako místo dodání objekt prodávajícího, dodání je splněno nakládkou zboží na dopravní prostředek přistavený kupujícím k odběru zboží. Pravidlo FCA požaduje, přichází-li to v úvahu, aby prodávající celně odbavil zboží pro vývoz, nemá však žádnou povinnost, pokud jde o celní odbavení zboží v dovozu anebo pokud jde o úhradu dovozního cla či provedení jakéhokoliv celního odbavení v dovozu. Povinnost hradit celní poplatky a dávky z důvodu vývozu, výlohy s osvědčením o původu a konzulární poplatky má kupující.

CPT – Carriage Paid To (Přeprava placená do...)

Rovněž pravidlo CPT lze uplatňovat bez zřetele na způsob zvolené dopravy a může být také použito v případě využití více dopravních prostředků. "Přeprava placená do... " znamená, že prodávající dodává zboží dopravci anebo jiné osobě jmenované prodávajícím ve sjednaném místě (je-li takové místo dohodnuto mezi stranami), přičemž prodávající přepravu zboží do sjednaného místa určení sjednává na své náklady. Riziko ztráty a poškození zboží a jakékoliv dodatečné náklady vzniklé po dodání zboží do péče dopravce přechází (stejně jako u FCA) z prodávajícího na kupujícího okamžikem dodání zboží prvnímu dopravci nebo jiné osobě jmenované prodávajícím ve sjednaném místě.

Pravidlo CPT má dva kritické body, protože riziko a náklady přecházejí na rozdílných místech. Proto se stranám doporučuje, aby ve smlouvě co nejpřesněji určily obě místa – tedy jak místo dodání, kde riziko přechází na kupujícího, tak jmenované místo určení, kam prodávající sjednává přepravu, protože za náklady do tohoto bodu odpovídá prodávající. Prodávajícímu se také doporučuje sjednat přepravní smlouvu tak, aby přesně odpovídala konkrétní volbě. Pokud prodávající v jím sjednané přepravní smlouvě zahrne vykládku ve jmenovaném místě určení, není oprávněn požadovat úhradu těchto nákladů od kupujícího, (pokud tak v kupní smlouvě mezi stranami nebylo dohodnuto jinak).

Toto pravidlo požaduje, přichází-li to v úvahu, aby prodávající celně odbavil zboží pro vývoz, nemá však žádnou povinnost celně odbavit zboží v dovozu, hradit dovozní clo a provést celní odbavení v dovozu.

Je-li k přepravě do sjednaného místa určení použito více dopravců (v případě, že se strany nedohodnou na určitém bodu dodání), přechod rizika nastane v momentě dodání zboží do péče prvního dopravce v bodě, který zcela záleží na volbě prodávajícího a jenž je mimo kontrolu kupujícího. Pokud strany chtějí, aby se riziko v pozdější fázi změnilo (např. v námořním přístavu nebo na letišti), je nutné tuto skutečnost specifikovat v kupní smlouvě.

CIP – Carriage and Insurance Paid to (Přeprava a pojištění placeny do...)

Lze konstatovat, že prodávající má zhruba stejné povinnosti jako u doložky CPT. Stejně jako v předchozím pravidle lze také pravidlo CIP uplatňovat bez zřetele na způsob zvolené dopravy a může být také použito v případě využití více dopravních prostředků. "Přeprava a pojištění placeny do..." znamená, že prodávající dodá zboží dopravci nebo jiné osobě jmenované prodávajícím ve sjednaném místě a je povinen sjednat tuto přepravu a zároveň krýt náklady spojené s dodáním zboží do jmenovaného místa určení.

Navíc musí prodávající na vlastní náklady sjednat dopravní pojištění u pojišťovny dobré pověsti, a to za podmínek výslovně dohodnutých nebo za podmínek (nejsou-li podmínky výslovně sjednány), které jsou z hlediska prodávajícího přiměřené s ohledem na obchodní zvyklosti, povahu zboží a ostatní okolnosti mající vliv na přepravní rizika. Kupující musí respektovat, že na podkladě pravidla CIP je povinností prodávajícího sjednat pojištění pouze na minimální krytí podle Institute Cargo Clauses (kategorie C) nebo s jinými podobnými podmínkami. Pokud by měl kupující zájem na obstarání širšího krytí, musí se s prodávajícím buď dohodnout, anebo učinit ohledně pojištění vlastní, zvláštní opatření. Pojištění musí krýt cenu zboží podle smlouvy zvýšenou o 10 %, má být uzavřeno, pokud je to možné, v měně kontraktu a pojistná smlouva musí být předána kupujícímu minimálně při doručení zboží.

Také pravidlo CIP má dva kritické body, neboť riziko a náklady se mění na rozdílných místech a i v tomto případě se stranám doporučuje určit ve smlouvě co nejpřesněji obě místa: místo dodání, kde riziko přechází na kupujícího, a jmenované místo určení, kam prodávající sjednává přepravu, protože za náklady do tohoto bodu odpovídá prodávající. Pokud prodávající ve sjednané přepravní smlouvě zahrne vykládku ve jmenovaném místě určení, pak není oprávněn od kupujícího požadovat úhradu těchto nákladů (není-li mezi stranami dohodnuto jinak).

Přichází-li to v úvahu, pravidlo CIP požaduje, aby prodávající celně odbavil zboží pro vývoz, nemá však žádnou povinnost celně odbavit zboží v dovozu, hradit dovozní clo a provést celní odbavení v dovozu.

DAT – Delivered at Terminal (S dodáním do překladiště)

Pravidlo DAT bylo zavedeno s účinností od 1. 1. 2011, nahradilo dřívější méně populární doložku DEQ a rozšířilo svou působnost na všechny druhy dopravy.

"S dodáním do překladiště" znamená, že riziko i přepravní náklady přecházejí z prodávajícího na kupujícího okamžikem, kdy je zboží vyloženo z příchozího dopravního prostředku a dáno k dispozici kupujícímu ve jmenovaném překladišti, ve jmenovaném přístavu anebo v místě určení. Je to jediná doložka, kdy má prodávající povinnost a odpovědnost za vykládku zboží z příchozího dopravního prostředku. Označení "překladiště" zahrnuje jakékoliv kryté nebo nekryté místo, jako např. kontejnerové nebo silniční depo, skladiště, nábřeží, železniční anebo letecké překladiště apod.

Při použití pravidla DAT se stranám také doporučuje co možná nejpřesněji…