2.5.2 Zákon o dani z přidané hodnoty a logistika
Doc. Ing. Naděžda Klabusayová, CSc.
Nejvýznamnější daní v rámci daňové soustavy v České republice je daň z přidané hodnoty (dále také "DPH"), kterou lze rovněž pokládat za základní nepřímou daň. Tato daň byla do české daňové soustavy zavedena k 1. lednu 1993 zákonem č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Tento zákon byl následně nahrazen zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále také "zákon o DPH"). Tato daň, jež nahradila daň z obratu a dovozní daň, je v rámci členských států Evropské unie velmi využívaná. V České republice ji doplňují daně spotřební a daně energetické.
Jde o daň neutrální, která se kromě činností, jež jsou osvobozeny, vztahuje na všechny podnikatelské aktivity a subjekty. Výjimkou jsou ty subjekty, které nedosahují zákonem požadovaného obratu. Z tohoto pohledu vytváří daň z přidané hodnoty stejné daňové podmínky pro všechny podnikatele.
Předmětem daně z přidané hodnoty je dovážené zboží, přičemž daň musí při překročení určitého limitu platit nejen podnikatelé, nýbrž i nepodnikající subjekty. Daň z přidané hodnoty sice zatěžuje konečného spotřebitele, platit ji ale musí dodavatel. Každý plátce daně je přitom oprávněn uplatnit odpočet daně, tzn. snížit si daňovou povinnost o částku daně, kterou zaplatil na vstupu svému dodavateli. Tento systém zaručuje, že každý plátce odvádí daň de facto jen z té částky, již k původní částce (nákupní ceně) přidal. Do státního rozpočtu se odvádí jen rozdíl mezi daní zaplacenou na vstupu a daní zaplacenou na výstupu. Konečný spotřebitel pak nese celkovou daň v ceně, kterou uhradí při pořízení zboží, a nemá již možnost uplatnit odpočet daně na vstupu.
Pro uplatnění odpočtu daně je rozhodný daňový doklad. V závislosti na tom, zda je daňová povinnost, tj. rozdíl mezi daní na vstupu a daní na výstupu, číslo kladné či záporné, rozlišuje zákon o DPH tzv. vlastní daňovou povinnost (saldo kladné) a nadměrný odpočet (saldo záporné). Zatímco vlastní daňová povinnost představuje částku, kterou je poplatník povinen odvést státu, nadměrný odpočet je vlastně přeplatkem na dani z přidané hodnoty, tj. nárok daňového subjektu vůči státu. Systém odpočtu proto motivuje daňové subjekty k řádnému uchovávání daňových dokladů pro účely výpočtu daňové povinnosti a odpočtů.
Předmětem daně z přidané hodnoty je podle § 2 zákona o DPH:
- dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku,
- poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku,
- pořízení zboží z jiného členského státu za úplatu uskutečněné v tuzemsku osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti nebo právnickou osobou nepovinnou k dani,
- pořízení nového dopravního prostředku z jiného členského státu za úplatu osobou nepovinnou k dani,
- dovoz zboží s místem plnění v tuzemsku.
Zbožím se podle § 4 odst. 2 zákona o DPH rozumí hmotná věc, s výjimkou peněz a cenných papírů, právo stavby, živé zvíře, lidské tělo a část lidského těla, plyn, elektřina, teplo a chlad. Zbožím mohou za zákonem stanovených podmínek být i bankovky, státovky, mince a cenné papíry. Zdanitelným plněním je pak plnění, které je předmětem daně a jež zároveň není osvobozené od daně.
Daňovými subjekty daně z přidané hodnoty jsou osoby povinné k dani a plátci daně. Osobou povinnou k dani je fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti, pokud zákon o dani z přidané hodnoty nestanoví jinak. Osobou povinnou k dani je dále i právnická osoba, jež nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání, pokud uskutečňuje ekonomické činnosti.
Stěžejní je proto vymezení pojmu ekonomická činnost. Podle § 5 odst. 2 zákona o DPH se ekonomickou činností rozumí soustavná činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, včetně důlní činnosti a zemědělské výroby a soustavné činnosti vykonávané podle zvláštních právních předpisů, zejména nezávislé činnosti vědecké, literární, umělecké, vychovatelské nebo učitelů, jakož i nezávislé činnosti lékařů, právníků, inženýrů, architektů, dentistů a účetních znalců. Ekonomickou činností je také využití hmotného a nehmotného majetku za účelem získání příjmů, pokud je tento majetek využíván soustavně. Samostatně uskutečňovanou ekonomickou činností přitom není činnost zaměstnanců nebo jiných osob, kteří mají uzavřenou smlouvu se zaměstnavatelem, na jejímž základě vzniká pracovněprávní vztah, případně činnosti osob, které jsou zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti podle zákona o daních z příjmů. Lze tedy konstatovat, že se pojem "ekonomická činnost" podle zákona o DPH de facto kryje s pojmem "podnikání".
Plátcem daně se podle § 6 zákona o DPH stane osoba povinná k dani se sídlem v tuzemsku, jejíž obrat za nejvýše 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců přesáhne 1 000 000 Kč, s výjimkou osoby, jež uskutečňuje pouze plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně. Takováto osoba je plátcem od prvního dne druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž překročila stanovený obrat, nestane-li se plátcem dříve. Ku příkladu pokud nesplní registrační povinnost, stane se plátcem dnem účinnosti registrace, který je uveden na osvědčení o registraci. Lze tedy uzavřít, že osoba povinná k dani, jejíž obrat nepřesáhne za 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců částku 1 000 000 Kč, je od uplatňování daně z přidané hodnoty osvobozena.
Definice obratu je obsažená v ust. § 4a zákona o DPH. Obratem se rozumí souhrn úplat bez daně, včetně dotace k ceně, které osobě povinné k dani náleží za uskutečněná plnění, jimiž jsou dodání zboží a poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku, jde-li o úplaty za zdanitelné plnění, o plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně, nebo o plnění osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně, jestliže nejsou doplňkovou činností uskutečňovanou příležitostně. Do obratu se přitom nezahrnuje úplata z prodeje dlouhodobého majetku.
Nově je plátcem i dědic,…
