Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Rozsudek soudního dvora: Možnost trávit denní dobu odpočinku a zkrácenou týdenní dobu odpočinku mimo místo obvyklého odstavení vozidla a ve vozidle

20.12.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

9.2016.102
Rozsudek soudního dvora: Možnost trávit denní dobu odpočinku a zkrácenou týdenní dobu odpočinku mimo místo obvyklého odstavení vozidla a ve vozidle

Soudní dvůr

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (desátého senátu) 20. prosince 2017(*)

„Řízení o předběžné otázce – Silniční doprava – Doby odpočinku řidiče – Nařízení (ES) č. 561/2006 – Článek 8 odst. 6 a 8 – Možnost trávit denní dobu odpočinku a zkrácenou týdenní dobu odpočinku mimo místo obvyklého odstavení vozidla a ve vozidle – Vyloučení běžných týdenních dob odpočinku”

Ve věci C‑102/16,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Raad van State (Státní rada, Belgie) ze dne 4. února 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 19. února 2016, v řízení

Vaditrans BVBA

proti

Belgische Staat,

SOUDNÍ DVŮR (desátý senát),

ve složení E. Levits, předseda senátu, M. Berger (zpravodajka) a F. Biltgen, soudci,

generální advokát: E. Tančev,

vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření předložená:

– za společnost Vaditrans BVBA F. Vanden Bogaerdem, advocaat,

– za belgickou vládu L. Van den Broeck a J. Van Holm, jako zmocněnkyněmi,

– za německou vládu T. Henzem a A. Lippstreuem, jako zmocněnci,

– za estonskou vládu K. Kraavi-Käerdi, jako zmocněnkyní,

– za španělskou vládu V. Ester Casas, jako zmocněnkyní,

– za francouzskou vládu R. Coesmem a D. Colasem, jako zmocněnci,

– za rakouskou vládu C. Pesendorfer, jako zmocněnkyní,

– za Evropský parlament L. G. Knudsen, jakož i M. Menegattim a R. van de Westelakenem, jako zmocněnci,

– za Radu Evropské unie R. Wiemann a K. Michoel, jako zmocněnkyněmi,

– za Evropskou komisi J. Hottiaux a F. Wilmanem, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 2. února 2017,

vydává tento

Rozsudek

1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 8 odst. 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 ze dne 15. března 2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES) č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 (Úř. věst. 2006, L 102, s. 1).

2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Vaditrans BVBA a Belgische Staat (Belgický stát), ohledně zrušení Koninklijk besluit tot wijziging van het koninklijk besluit van 19 juli 2000 betreffende de inning en de consignatie van een som bij het vaststellen van sommige inbreuken inzage het vervoer over de weg (královské nařízení, kterým se mění královské nařízení ze dne 19. července 2000 o úhradě a složení finanční částky v případě určitých přestupků v silniční dopravě), ze dne 19. dubna 2014 (Moniteur belge ze dne 11. června 2014, s. 44159) (dále jen „královské nařízení ze dne 19. dubna 2014”), které stanoví zejména sankci ve výši 1 800 eur, již musí zaplatit řidiči nákladních vozidel, kteří tráví týdenní dobu povinného odpočinku ve vozidle, a nikoli na jiném místě.

Právní rámec

Unijní právo

3 Body 1,17, 26 a 27 odůvodnění nařízení č. 561/2006 znějí:

„(1) V oblasti silniční dopravy usilovalo nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 ze dne 20. prosince 1985 o harmonizaci určitých sociálních právních předpisů v silniční dopravě [Úř. věst. 1985, L 370, s. 1] o harmonizaci podmínek hospodářské soutěže mezi druhy pozemní dopravy, zejména v silniční dopravě, a o zlepšení pracovních podmínek a bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Je třeba zachovat a prohloubit pokrok v této oblasti.

[…]

(17) Toto nařízení usiluje o zlepšení sociálních podmínek zaměstnanců, na něž se vztahuje, a o zlepšení celkové bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Činí tak hlavně ustanoveními, která se týkají maximální doby řízení denně, týdně a ve dvou po sobě následujících týdnech, ustanovením, které zavazuje řidiče, aby si vybíral běžné týdenní doby odpočinku alespoň jednou během dvou po sobě následujících týdnů, a ustanoveními, která stanoví, že denní doba odpočinku nesmí být za žádných okolností kratší než nepřerušená doba devíti hodin.[…]

[…]

(26) Členské státy by měly stanovit pravidla pro sankce za porušování tohoto nařízení a zajistit jejich uplatňování. Tyto sankce musí být účinné, přiměřené, odrazující a nediskriminační. Ve společné škále opatření, která mají členské státy k dispozici, by měla být zahrnuta i možnost vozidlo odstavit, byla-li zjištěna závažná porušení. Ustanoveními tohoto nařízení o sankcích nebo řízení by neměly být dotčeny vnitrostátní předpisy o důkazním břemenu.

(27) V zájmu jasného a účinného prosazování je žádoucí zajistit jednotná ustanovení o odpovědnosti dopravců a řidičů za porušení tohoto nařízení. Tato odpovědnost může mít v jednotlivých členských státech podobu trestů nebo občanskoprávních nebo správních sankcí.”

4 Článek 1 tohoto nařízení stanoví:

„Toto nařízení stanoví pravidla pro doby řízení, přestávky v řízení a doby odpočinku řidičů zajišťujících silniční přepravu zboží a cestujících za účelem harmonizace podmínek hospodářské soutěže mezi druhy pozemní dopravy, zejména v silniční dopravě, a zlepšení pracovních podmínek a bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Účelem tohoto nařízení je rovněž lepší monitorování a prosazování jednotlivými členskými státy a zlepšení pracovní praxe v silniční dopravě.”

5 Článek 4 uvedeného nařízení definuje v písmenech g) a h) denní dobu odpočinku:

„g) ‚denní dobou odpočinku‚[se rozumí] denní doba, během níž může řidič volně nakládat se svým časem a která zahrnuje ‚běžnou denní dobu odpočinku‚ nebo ‚zkrácenou denní dobu odpočinku‚:

– ‚běžnou denní dobou odpočinku‚ se rozumí doba odpočinku v celkovém trvání nejméně 11 hodin. Tuto běžnou dobu odpočinku lze případně rozdělit do dvou časových úseků, z nichž první musí být nepřerušená doba v celkovém trvání nejméně 3 hodin a druhý nepřerušená doba v celkovém trvání nejméně 9 hodin,

– ‚zkrácenou denní dobou odpočinku‚ se rozumí doba odpočinku v celkovém trvání nejméně 9 hodin, ale kratší než 11 hodin;

h) ‚týdenní dobou odpočinku‚ [se rozumí] týdenní doba, během níž může řidič volně nakládat se svým časem a která zahrnuje ‚běžnou týdenní dobu odpočinku‚ a ‚zkrácenou týdenní dobu odpočinku‚:

– ‚běžnou týdenní dobou odpočinku‚ se rozumí doba odpočinku v celkovém trvání nejméně 45 hodin,

– ‚zkrácenou týdenní dobou odpočinku‚ se rozumí doba odpočinku kratší než 45 hodin, která smí být za podmínek stanovených v čl. 8 odst. 6 zkrácena na nejméně 24 po sobě následujících hodin.”

6 Článek 8 odst. 6 téhož nařízení stanoví:

„Ve kterýchkoli dvou po sobě následujících týdnech musí mít řidič

– dvě běžné týdenní doby odpočinku nebo

– jednu běžnou týdenní dobu odpočinku a jednu zkrácenou dobu odpočinku v celkové délce 24 hodin. Zkrácení však musí být vyrovnáno odpovídající dobou odpočinku vybranou v celku před koncem třetího týdne následujícího po dotyčném týdnu.

Týdenní doba odpočinku musí začít nejpozději po uplynutí šesti 24hodinových časových úseků od skončení předchozí týdenní doby odpočinku.”

7 Článek 8 odst. 8 nařízení č. 561/2006 stanoví:

„Pokud se tak řidič rozhodne, smí trávit denní dobu odpočinku nebo zkrácenou týdenní dobu odpočinku mimo místo obvyklého odstavení vozidla v zaparkovaném vozidle, je-li vybaveno lehátkem pro každého řidiče.”

8 Článek 18 tohoto nařízení stanoví:

„Členské státy přijmou opatření nezbytná pro provedení tohoto nařízení.”

9 Článek 19 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Členské státy stanoví sankce za porušení tohoto nařízení a nařízení (EHS) č. 3821/85 a přijmou veškerá opatření nezbytná k jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené, odrazující a nediskriminační. Při porušení tohoto nařízení nebo nařízení (EHS) č. 3821/85 může být uložena pouze jedna sankce nebo zahájeno jedno řízení […]”

Belgické právo

10 Zpráva králi, která předcházela královskému nařízení ze dne 19. dubna 2014, uvádí, že toto nařízení navazuje na akční plán, který belgická Rada ministrů přijala dne 28. listopadu 2013 s cílem bojovat proti podvodnému vysílání pracovníků, kteří jsou státními příslušníky Evropské unie, do Belgie, což je jev známý jako „sociální dumping”.

11 Královské nařízení ze dne 19. dubna 2014 stanoví na jedné straně zvýšení pokuty v případě porušení povinnosti mít ve vozidle konosament vystavený pro zásilku a na druhé straně pokutu při porušení zákazu trávit běžnou týdenní dobu odpočinku ve vozidle.

12 Článek 2 královského nařízení ze dne 19. dubna 2014 stanoví:

„V příloze 1 dodatku 1 [královského nařízení ze dne 19. července 2000] písm. c), Doba řízení a doba odpočinku, se doplňuje následující bod 8:

8Běžná týdenní doba povinného odpočinku je v době kontroly trávena ve vozidle.– nařízení (ES) č. 561/2006, čl. 8. 6 a 8.8.– AETR, článek 8.1 800 eur” 8 Běžná týdenní doba povinného odpočinku je v době kontroly trávena ve vozidle. – nařízení (ES) č. 561/2006, čl. 8. 6 a 8.8.– AETR, článek 8. 1 800 eur”

Spor v původním řízení a předběžné otázky

13 Vaditrans, která je společností provozující silniční dopravu usazenou v Belgii, podala dne 8. srpna 2014 žalobu k Raad van State (Státní rada, Belgie), směřující ke zrušení královského nařízení ze dne 19. dubna 2014, podle kterého může být uložena pokuta ve výši 1 800 eur v případě, že řidič nákladního vozidla tráví běžnou týdenní dobu odpočinku ve vozidle.

14 Na podporu žaloby společnost Vaditrans tvrdí, že článek 2 královského nařízení ze dne 19. dubna 2014 je neslučitelný se zásadou zákonnosti trestů, neboť toto ustanovení postihuje trávení běžné týdenní doby odpočinku ve vozidle, ačkoli nařízení č. 561/2006 takovýto zákaz neukládá.

15 Belgický stát, zastoupený ministrem pro mobilitu, má naopak za to, že z nařízení č. 561/2006 jasně vyplývá, že řidič nemůže trávit běžnou týdenní dobu odpočinku ve vozidle.

16 Předkládající soud v tomto ohledu konstatuje, že královské nařízení ze dne 19. dubna 2014 je založeno na zásadě, která je zakotvena zejména v čl. 8 odst. 6 a 8 nařízení č. 561/2006 a podle které je zakázáno, aby řidič trávil běžnou týdenní dobu odpočinku ve vozidle. Aniž se podrobněji zabývá meritem této otázky, má předkládající soud za to, že existují pochybnosti o podloženosti uvedeného tvrzení a že se jedná o otázku výkladu unijního práva spadající do pravomoci Soudního dvora.

17 Předkládající soud je mimoto názoru, že další dvě otázky, jimiž se rovněž podrobně nezabýval, vyvstanou v závislosti na odpovědi podané Soudním dvorem na výše uvedenou otázku. V případě kladné odpovědi Soudního dvora je podle předkládajícího soudu třeba určit, zda je nařízení č. 561/2006 slučitelné se zásadou zákonnosti trestů zakotvenou v čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina”). V případě záporné odpovědi si předkládající soud klade otázku, zda členský stát může ve vnitrostátním právu zavést takový zákaz, o jaký jde ve věci v původním řízení.

18 Za těchto podmínek se Raad van State (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1) Musí být čl. 8 odst. 6 a 8 nařízení č. 561/2006 vykládán v tom smyslu, že běžné týdenní doby odpočinku ve smyslu čl. 8 odst. 6 tohoto nařízení nelze trávit ve vozidle?

2) V případě kladné odpovědi na první otázku, je čl. 8 odst. 6 a 8 nařízení č. 561/2006 ve spojení s článkem 19 tohoto nařízení v rozporu se zásadou zákonnosti v trestní oblasti vyjádřenou v článku 49 Listiny […], jestliže uvedená ustanovení nařízení č. 561/2006 výslovně nezakazují, aby byly běžné týdenní doby odpočinku ve smyslu čl. 8 odst. 6 uvedeného nařízení tráveny ve vozidle?

3) V případě záporné odpovědi na první otázku, umožňuje nařízení č. 561/2006, aby členské státy ve vnitrostátních právních předpisech stanovily zákaz trávit běžné týdenní doby odpočinku ve smyslu čl. 8 odst. 6 tohoto nařízení ve vozidle?”

K předběžným otázkám

K první otázce

19 Pokud jde o první otázku, belgická, německá, francouzská a rakouská vláda, jakož i Evropská komise jsou názoru, že čl. 8 odst. 8 nařízení č. 561/2006 nedovoluje, aby řidič trávil běžné týdenní doby odpočinku ve vozidle. Naproti tomu společnost Vaditrans, jakož i estonská a španělská vláda tvrdí opak.

20 V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je pro výklad ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (viz zejména rozsudek ze dne 6. července 2017, Air Berlin, C‑290/16, EU:C:2017:523, bod 22 a citovaná judikatura), a v projednávaném případě při zohlednění historie vzniku této právní úpravy (rozsudek ze dne 1. července 2015, Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, C‑461/13, EU:C:2015:433, bod 30).

21 Pokud jde zaprvé o znění čl. 8 odst. 6 prvního pododstavce nařízení č. 561/2006, je třeba podotknut, že toto ustanovení stanoví, že ve kterýchkoli dvou po sobě následujících týdnech musí mít řidič dvě běžné týdenní doby odpočinku nebo jednu běžnou týdenní dobu odpočinku a jednu zkrácenou dobu odpočinku, přičemž musí být splněny určité podmínky.

22 Článek 8 odst. 6 druhý pododstavec uvedeného nařízení stanoví, že týdenní doba odpočinku musí začít nejpozději po uplynutí šesti 24hodinových časových úseků od skončení předchozí týdenní doby odpočinku.

23 Konečně čl. 8 odst. 8 uvedeného nařízení stanoví, že pokud se tak řidič rozhodne, smí trávit denní dobu odpočinku nebo zkrácenou týdenní dobu odpočinku mimo místo obvyklého odstavení vozidla v zaparkovaném vozidle, je-li vybaveno lehátkem pro každého řidiče.

24 Článek 8 odst. 6 a 8 nařízení č. 561/2006 musí být vykládán ve světle článku 4 tohoto nařízení, neboť posledně zmíněný článek definuje pojmy použité v uvedeném nařízení.

25 Podle čl. 4 písm. f) nařízení č. 561/2006 se „dobou odpočinku” rozumí „nepřerušená doba, během níž může řidič volně nakládat se svým časem”.

26 Článek 4 písm. g) uvedeného nařízení uvádí, že „denní dobou odpočinku” se rozumí „denní doba, během níž může řidič volně nakládat se svým časem”, a upřesňuje, že zahrnuje „běžnou denní dobu odpočinku” a „zkrácenou denní dobu odpočinku”, jejichž zvláštní definice jsou uvedeny v tomto ustanovení.

27 Článek 4 písm. h) téhož nařízení stanoví, že „týdenní dobou odpočinku” se rozumí „týdenní doba, během níž může řidič volně nakládat se svým časem”, a mimo jiné upřesňuje, že zahrnuje „běžnou týdenní dobu odpočinku” a „zkrácenou týdenní dobu odpočinku”. Konkrétně „běžnou týdenní dobou odpočinku” se rozumí „doba odpočinku v celkovém trvání nejméně 45 hodin”, kdežto „zkrácenou týdenní dobou odpočinku” se rozumí „doba odpočinku kratší než 45 hodin, která smí být za podmínek stanovených v čl. 8 odst. 6 nařízení č. 561/2006 zkrácena na nejméně 24 po sobě následujících hodin”.

28 Článek 4 písm. g) a h) nařízení č. 561/2006 tudíž zakotvuje rozdíl mezi užíváním pojmů „denní doba odpočinku” a „týdenní doba odpočinku”, v rozsahu v němž, tyto doby mohou být běžné nebo zkrácené.

29 Tento rozdíl je rovněž stanoven v čl. 8 odst. 6 uvedeného nařízení, který v prvním pododstavci odkazuje na běžnou i zkrácenou týdenní dobu odpočinku. Naproti tomu druhý pododstavec

 
 Napište nám
 Beru na vědomí, že tento formulář neslouží pro zadávání odborných dotazů, ale pro zasílání Vašich podnětů a postřehů k fungování portálu. Pro zadávání odborných dotazů prosím používejte tento formulář. Děkujeme za pochopení.
 Děkujeme, na Váš podnět budeme reagovat do 24 hodin v rámci pracovního týdne.
Input: