Návrh zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla

14.3.2023, Ministerstvo financí, Zdroj: Verlag Dashöfer

2.4

Návrh zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla

Ministerstvo financí

S motorovými vozidly je od počátku jejich vzniku spojeno zvýšené riziko újem vyvolaných jejich provozem. První úspěšné pokusy s vozidly, která byla poháněna pomocí parního stroje, se datují ke konci 18. století. Takový stroj uvezl až čtyři cestující a dokázal jet rychlostí až 9 km/hod. Postupem času byly vynalezeny lehčí benzínové motory, které měly výhodu poměrně snadného uzpůsobení pro využití plynu při nedostatku ropy. Rychlý rozvoj průmyslu vedl k rozšíření výroby automobilů a již polovinu 19. století můžeme datovat jako vznik automobilové dopravy. Ta s sebou však nesla i výrazný nárůst újem na zdraví a majetku osob, což vedlo k zavedení zákonem stanovené povinnosti k jejich náhradě.

Myšlenka k nápravě újem má však hlubokou historii a odpovídá snaze o nastolení spravedlnosti, která byla chápána jako ideál již ve filozofii antického Řecka, např. Platón, který své úvahy týkající se nápravy škod zachytil ve svém díle Zákony, se zabýval myšlenkou nápravy všech způsobených škod. Kromě různě odstupňované přičitatelnosti odpovědnosti připouštěla antická filozofie rovněž možnost zproštění odpovědnosti, pokud bylo zjevné, že škodu každopádně nelze přičítat pouze původci škody, například v případě vlastního přičinění poškozeného. Dochovaly se tři takzvané tetralogie, tj. stručně sepsaná vzorová zpracování fiktivních právních případů v podobě dvou řečí na podporu obžaloby a dvou řečí na podporu obhajoby. Je v nich pojednáno také o aspektu vlastního zavinění poškozeného.

V zemích Rakousko-Uherska vedl vysoký počet škod nejprve v železniční dopravě k zavedení tzv. ručení z provozu z železnic zákonem č. 27/ 1869 ř. z., který vycházel z odpovědnosti za zavinění podle § 1325-1327 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský. Tzv. ručení z provozu vozidel bylo zavedeno zákonem č. 162/1908 ř. z., o ručení za škody z provozování jízdních silostrojů (automobilů). V § 1 se uvádí, že byl-li provozováním silničního vozidla (jízdního silostroje) živelnou silou na veřejných silnicích a cestách nikoli po kolejnicích pohybovaného někdo poraněn nebo zabit nebo byla-li způsobena škoda na věcech, ručí za náhradu způsobené škody řidič a vlastník nebo každý spoluvlastník, a to při škodách podle § 1325 a 1326 obecného zákoníku občanského, při zabití podle § 1327 téhož zákoníku. Po vzniku samostatného Československa byla oblast upravena zákonem č. 81/1935 Sb. z. a n., o jízdě motorovými vozidly, kdy toto "ručení" bylo podle § 45 již omezeno na místa veřejná nebo místa třetím osobám přístupná, nebo mimo tato místa, užívá-li se pozemku neoprávněně k jízdě motorového vozidla. Za takovou škodu byli odpovědni provozovatel a řidič motorového vozidla.

Po přechodu na centrálně řízenou ekonomiku byla prvorepubliková právní úprava nahrazena vládním nařízením č. 54/1953 Sb., o provozu na silnicích, kdy podle § 11 byly osoby odpovědné za provoz motorových vozidel proti následkům zákonné odpovědnosti povinně pojištěny u Státní pojišťovny. Pojistné k úhradě nákladů pojištění byl povinen platit držitel motorového vozidla. Rozsah a podmínky pojištění zákonné odpovědnosti za provoz motorových vozidel stanovilo Ministerstvo financí vyhláškou. Na dlouhou dobu tak bylo soukromé pojištění založené pojistnou smlouvou s individuálním hodnocením pojistného rizika nahrazeno pojištěním zákonným vznikajícím na základě skutečnosti, se kterou právní předpis vznik pojištění spojoval, v daném případě byli tímto pojištěním pojištěni provozovatelé a řidiči motorových vozidel. Povinnost platit pojistné měl ten, kdo byl v době přidělení státní poznávací značky zapsán v technickém průkazu vozidla jako držitel motorového vozidla, v případě neregistrovaného vozidla měl tuto povinnost jeho vlastník. Tím, že podmínky pojištění a sazby pojistného určoval stát, promítly se do daného pojištění politické zájmy, které po otevření hranic a nárůstu počtu vozidel vedly, mimo jiné, k navýšení újem a k výraznému nedostatku pojistného v řádu miliard Kčs. To bylo zapříčiněno neexistencí tvorby tzv. technických rezerv tvořených k závazkům z pojištění a zajištění, která je jednou ze základních podmínek činnosti soukromých pojišťoven a zajišťoven v tržním prostředí.

Obava z politického dopadu změny zákonného pojištění na pojištění soukromé byla hlavní příčinou toho, že i přes snahu Ministerstva financí prosadit tuto zásadní změnu, bylo konečné řešení dlouho odkládáno. Dokonce i při schválení zákona č. 168/1999 Sb., kterým došlo k transformaci daného pojištění na pojištění soukromé, byla do § 3 tohoto zákona včleněna úprava minimálního a maximálního pojistného pro nejbližší 3 roky ode dne nabytí účinnosti zákona, přičemž horní hranice pojistného byla omezena 1,5násobkem minimálního pojistného.

Zásadní přelom tak nastal dnem 1. ledna 2000, kdy nabyl plné účinnosti zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Na základě této právní úpravy došlo po téměř 50 letech k demonopolizaci tohoto pojištění a k jeho návratu do systému klasického soukromého pojištění.

Uvedený zákon byl v souvislosti se změnami právního řádu České republiky a v zájmu harmonizace s právem EU mnohokrát novelizován (23krát), což se odrazilo, mimo jiné, i na jeho přehlednosti. Proto se v souvislosti se změnami, které přináší směrnice Evropského parlamentu a Rady 2021/2118/EU ze dne 24. listopadu 2021, kterou se mění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (kodifikované znění), předkládá nový zákon, do kterého se promítají nejen dosavadní zkušenosti s danou právní úpravou a implementuje aktuální právní úprava EU, ale také přechod na digitalizaci datové výměny a postupný přechod k dopravním prostředkům řízeným poloautonomními a autonomními systémy a k dopravě řízené umělou inteligencí.

 NahoruNávrh ustanovení zákona s komentářem

§ 1

 NahoruPředmět úpravy

Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje

a) pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (dále jen "pojištění odpovědnosti"),

b) pojištění provozní odpovědnosti pořadatele motoristického závodu nebo motoristické soutěže,

c) právní postavení, organizaci a předmět činnosti České kanceláře pojistitelů (dále jen "Kancelář"),

d) účel tvorby, způsob financování a poskytování plnění z fondů spravovaných Kanceláří a

e) některá pravidla výkonu dohledu v oblasti provozování pojištění odpovědnosti.

Vymezuje se předmět právní úpravy, kterým je v první řadě úprava pojištění odpovědnosti. Jedná se o právní normu, ve které se prolínají jak veřejnoprávní, tak i soukromoprávní prvky. Vzhledem k tomu, že je tato oblast obecně upravena právem EU, konkrétně směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (kodifikované znění), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2021/2118/EU (dále jen "směrnice"), a navazujícími přímo použitelnými předpisy EU, zapracovává zákon tyto příslušné předpisy Evropské unie.

Jednou z výjimek z pojištění odpovědnosti, kterou umožňuje uvedená právní úprava EU je pojištění pořadatele motoristického závodu nebo motoristické soutěže. V reakci na tuto výjimku tak zákon upravuje v § 9 základní podmínky pro tento typ pojištění.

Jednou z podmínek funkčnosti daného pojištění je existence subjektu plnícího funkci národní kanceláře pojistitelů podle doporučení č. 5 Podvýboru pro silniční dopravu Výboru vnitrozemské dopravy Evropské hospodářské komise Organizace spojených národů ze dne 25. ledna 1949. K té patří působnost v rámci zelenokaretního systému, se kterým je spojeno i členství v Radě kanceláří. S ohledem na některé povinnosti stanovené členským státům uvedenou směrnicí, jako např. vytvoření informačního centra, garančního fondu nebo kompenzačního orgánu pro případ insolvence pojišťovny, byla zákonem č. 168/1999 Sb. zřízena Česká kancelář pojistitelů (dále jen "Kancelář"). Tento zákon proto v návaznosti na předchozí právní úpravu upravuje právní postavení, organizaci, a předmět činnosti Kanceláře. Pro plnění úkolů jí svěřených vytváří tato Kancelář fondy, jejichž účel tvorby, způsob financování a podmínky pro poskytování plnění z nich upravuje tento zákon.

§ 2

 NahoruVozidlo a jeho provoz

(1) Vozidlem se pro účely tohoto zákona rozumí

a) vozidlo určené k pohybu po zemi, s výjimkou kolejového vozidla, poháněné výhradně mechanickou silou,

1. jehož maximální konstrukční rychlost je vyšší než 25 km.h^-1, nebo

2. jehož provozní hmotnost je vyšší než 25 kg a maximální konstrukční rychlost vyšší než 14 km.h^-1,

b) přípojné vozidlo určené k užití s vozidlem uvedeným v písmeni a).

(2) Za vozidlo poháněné výhradně mechanickou silou se považuje i vozidlo kategorie moped podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, s výjimkou mopedu vybaveného pomocným pohonem, jehož hlavním účelem je pomoc při šlapání.

(3) Za vozidlo se pro účely tohoto zákona nepovažuje vozík pro invalidy.

(4) Provozem vozidla se pro účely tohoto zákona rozumí jakékoli použití vozidla odpovídající jeho obvyklé funkci jako dopravního prostředku, a to bez ohledu na vlastnosti vozidla a bez ohledu na terén, ve kterém je vozidlo použito, a na to, zda vozidlo stojí, nebo je v pohybu.

Na rozdíl od stávající právní úpravy, navrhovaný zákon nepoužívá katalog definic jednotlivých pojmů, ale tyto definuje pro účely zákona v jeho samotném textu. K jednomu z nejzákladnějších pojmů patří pojem "vozidlo", jehož definice je implementací čl. 1 odst. 1 směrnice. Nabytím účinnosti navrhované právní úpravy dojde oproti současnosti k rozšíření rozsahu vozidel podléhajících povinnému pojištění odpovědnosti z jejich provozu, které se tak bude vztahovat na všechna vozidla s deklarovanou maximální konstrukční rychlostí vyšší než 25 km/h a také na vozidla s deklarovanou maximální konstrukční rychlostí vyšší než 14 km/h, pokud jejich provozní hmotnost bude vyšší než 25 kg.

Maximální konstrukční rychlost právní řád používá např. pro účely členění vozidel. V podstatě jde o rychlost, kterou výrobce vozidla stanoví jako nejvyšší rychlost, s jakou může být vozidlo používáno v provozu.

Termín hmotnosti je v různých variantách používán v právní úpravě týkající se technických podmínek schvalování a provozu vozidel.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/46/ES týkající se schvalování motorových a jejich přípojných vozidel definuje v Příloze I bodu 2.6 hmotnost vozidla v provozním stavu jako hmotnost vozidla s karoserií a s tažným zařízením (pokud je namontováno výrobcem) u tažných vozidel kategorie jiné než M1 nebo hmotnost podvozku nebo podvozku s kabinou, pokud výrobce karoserii nebo tažné zařízení nemontuje (včetně chladicí kapaliny, nářadí, náhradního kola a řidiče a u autobusů a autokarů včetně hmotnosti člena posádky, pokud je ve vozidle namontováno služební sedadlo). Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/858 v Příloze I v bodu 3.6.2. uvádí, že do hmotnosti vozidla v provozním stavu musí být započtena hmotnost zařízení namontovaného ve vozidle k uložení nákladu (např. nádrž, karoserie apod.), k manipulaci s nákladem (např. jeřáb, zdviž apod.) a k zajištění nákladu (např. zařízení k upevnění nákladu). Hmotnost zařízení, které není použito pro uvedené účely (např. kompresor, naviják, generátor elektrického proudu, vysílací zařízení apod.), se pro výpočet podle vzorců uvedených v bodě 3.6.1 do uvedené hodnoty nezahrnuje.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 168/2013 týkající se schvalování dvoukolových nebo tříkolových vozidel a čtyřkolek a dozoru nad trhem s těmito vozidly v článku 5 bodu 1 a 2 uvádí, že hmotnost v provozním stavu se u vozidel kategorie L stanoví zjištěním hmotnosti nenaloženého vozidla připraveného k normálnímu použití a připočtením hmotnosti:

a) kapalin;

b) standardního zařízení podle specifikací výrobce;

c) "paliva" v palivových nádržích naplněných na nejméně 90 % kapacity.

Pro účely tohoto písmene:

i) pokud je vozidlo poháněno "kapalným palivem", je toto palivo považováno za "palivo", nebo

ii) pokud je vozidlo poháněno kapalnou "směsí palivo/olej":

• - jsou-li palivo pro pohon vozidla a mazací olej smíchány předem, považuje se tato směs za "palivo",
• - jsou-li palivo pro pohon vozidla a mazací olej uskladněny odděleně, považuje se za "palivo" pouze "palivo" pohánějící vozidlo, nebo

iii) pokud je vozidlo poháněno plynným palivem, zkapalnělým plynným palivem nebo stlačeným vzduchem, může být hmotnost "paliva" v nádržích s plynným palivem stanovena na 0 kg;

d) připočtením hmotnosti karoserie, kabiny, dveří;

e) připočtením hmotnosti zasklení, spojovacího zařízení, náhradního kola nebo náhradních kol a hmotnosti nástrojů.

2. Od hmotnosti v provozním stavu se u vozidel kategorie L odečte hmotnost:

a) řidiče (75 kg) a cestujícího (65 kg);

b) strojů nebo zařízení instalovaných na nákladní plošině;

c) pohonných baterií v případě vozidla s hybridním nebo plně elektrickým pohonem;

d) systému s plynným palivem a hmotnosti nádrží na plynné palivo v případě vozidla s jednopalivovou, dvoupalivovou nebo vícepalivovou technologií, a

e) nádrží na stlačený vzduch v případě pohonu na předem stlačený vzduch.

Provozní hmotnost upravuje § 4 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb.:

"(3) V registru silničních vozidel se dále u silničního vozidla uvádí

i) největší technicky přípustná hmotnost, největší povolená hmotnost a provozní hmotnost silničního motorového vozidla a největší technicky přípustná hmotnost na nápravu a největší povolená hmotnost na nápravu,".

Definice hmotnosti v provozním stavu je pak obsahem § 2 vyhlášky č. 341/2014 Sb., kde se v písmeni o) uvádí, že

hmotností v provozním stavu se rozumí

1. u motorových vozidel: hmotnost vozidla, jehož palivová nádrž se naplní alespoň na 90 % svého objemu, včetně hmotnosti řidiče, paliva a kapalin, vybaveného standardním vybavením podle specifikací výrobce, a jsou-li součástí vybavení, i hmotnost karosérie, kabiny, spojovacího zařízení a náhradního kola, jakož i nářadí,

2. v případě přípojného vozidla: hmotnost vozidla, včetně paliva a kapalin, vybaveného standardním vybavením podle specifikací výrobce, a jsou-li součástí vybavení, i hmotnost karosérie, dalšího spojovacího zařízení a náhradního kola a nářadí.

Jedná se o údaj stanovený při schvalování technické způsobilosti vozidla, který se podle přílohy č. 8 vyhlášky č. 343/2014 Sb. zapisuje do technického průkazu vozidla. Tento údaj je také podle dosavadní právní úpravy údajem předávaným Ministerstvem dopravy Kanceláři (§ 15 odst. 12 písm. h) zákona č. 168/1999 Sb.).

Současně s těmito podmínkami platí, že musí jít o vozidla s výhradně mechanickým pohonem, tedy dopravní prostředky vybavené motorem jako zdrojem pohybu, který výhradně prostřednictvím kola a osy zabezpečuje jeho přímočarý lineární pohyb, avšak s vyloučením vozidel pohybujících se po kolejích. Reaguje se tak na současný trend rozvoje mikromobility, kdy se k dopravě na kratší vzdálenosti a rekreaci využívá vozidel do hmotnosti 500 kg většinou s elektrickým pohonem. Z definice vozidla se tak se vylučují drážní vozidla i ta, která se pohybují s použitím lidské nebo zvířecí síly, anebo vznášedla. V případě dopravních prostředků vybavených pomocným motorkem je výhradní mechanický pohon chápán tak, že pohyb dopravního prostředku je zajišťován pouze pomocí motoru, nikoli současnou kombinací např. lidské síly a síly elektromotoru, jako je tomu u elektrokol. Avšak vozidla klasifikovaná jako moped, i když nejsou poháněna výhradně mechanickou silou, ale kombinací lidské a mechanické síly, jsou vozidly, u nichž musí být plněna povinnost pojištění odpovědnosti. Mopedem se obvykle rozumí dopravní prostředek, kde už je pohon lidskou silou spíše nouzový a základem je pohon motorový, naopak, u motokola se spíše předpokládá základní pohon lidskou silou a motor jako výpomoc. Tomu odpovídá robustnější a těžší stavba mopedu, neoddělitelnou součástí převodovky jsou kliky s pedály. Na rozdíl od motocyklu, u motokola zůstává možnost pohybu pouze šlapáním.

Právní úprava EU (čl. 4 a Příloha I nařízení 168/2013/EU) dělí lehká dvoukolová vozidla do těchto kategorií:

• - L1e- A označovaná jako motokolo nebo také s elektrickým pohonem jako Pedelec (pedal electric cycle),
• - L1e- B označovaná jako dvoukolový moped nebo také s elektrickým pohonem jako s Pedelec (speed Pedelec).

Lehká dvoukolová motorová vozidla kategorie L1e mají:

• - délku ≤ 4 000 mm
• - šířku ≤ 1 000 mm
• - výšku ≤ 2 500 mm
• - dvě kola a pohon některým typem motoru
• - zdvihový objem motoru ≤ 50 cm3, pokud je součástí pohonné konfigurace vozidla zážehový motor,
• - maximální konstrukční rychlost ≤ 45 km/h
• - maximální trvalý jmenovitý nebo netto výkon ≤ 4 000 W
• - maximální hmotnost = maximální technicky přípustná hmotnost podle údaje výrobce

Lehká dvoukolová motorová vozidla kategorie L1e-A mají:

• - kola určená ke šlapání vybavená pomocným pohonem, jehož hlavním účelem je pomoc při šlapání,
• - pomocný pohon je vyřazen z činnosti, když vozidlo dosáhne rychlosti ≤ 25 km/h,
• - maximální trvalý jmenovitý nebo netto výkon ≤ 1 000 W,
• - tříkolová nebo čtyřkolová motokola splňující doplňková kritéria pro zařazení do výše uvedených podkategorií považují za technicky rovnocenná dvoukolovým vozidlům kategorie L1e-A

Lehká dvoukolová motorová vozidla kategorie L1e-B jsou ostatní vozidla spadající do kategorie L1e. E-bike nevyužívá asistenci při šlapání a elektromotor je ovládán páčkou, případně vůbec není vybaven šlapkami.

Elektrická koloběžka je jednostopý dopravní prostředek sloužící k individuální osobní dopravě podobný běžným koloběžkám, vybavená elektrickým pohonem a akumulátorem. V případě překročení kritérií stanovených pro vozidlo podle navrhovaného zákona bude podléhat povinnému pojištění odpovědnosti. Stejně tak jako jiná vozidla typu segway, zahradní traktůrky či motorová golfová vozítka, pracovní stroje nebo průmyslová zařízení schopná samostatného přemístění, sněžné skútry anebo rolby. Samozřejmě, z pojištění odpovědnosti budou kryty újmy, resp. újmy způsobené provozem těchto vozidel, pokud v době jejich vzniku plnily funkci dopravního prostředku.

Pokud není k vozidlu výrobcem vydán technický průkaz, pak podle § 79 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb. pro zvláštní vozidla nepodléhající registraci vozidel v registru silničních vozidel vydá výrobce technické osvědčení zvláštního vozidla. U ostatních výrobků, které by splnily definici vozidla, se technické specifikace řídí pravidly stanovenými zákonem č. 90/2016 Sb. Technická data k elektrickému osobnímu transportéru typu segway, zahradní traktor, motorové golfové vozítko a podobným prostředkům uvádí jejich výrobce v dokumentaci, se kterou se kupují.

Za vozidla se pro účely směrnice považují také vozidla určená k tažení motorovými vozidly. Jediným vozidlem, které by sice v souladu s definicí vozidla bylo vozidlem podle směrnice, ale je přímo z její působnosti vyjmuto, je invalidní vozík.

Nejde tak pouze o vozidla, u nichž byla schválena technická způsobilost k jejich provozu na pozemních komunikacích, ale o jakékoli vozidlo spadající do této definice, tedy i o vozidla, primárně neurčená k provozu na pozemních komunikacích. Podle zákona č. 56/2001 Sb. a jeho prováděcí vyhlášky č. 341/2014 Sb. je silniční vozidlo motorové nebo nemotorové vozidlo, které je vyrobené za účelem provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí. Zvláštní vozidlo je vozidlo vyrobené k jiným účelům než k provozu na pozemních komunikacích, které může být při splnění podmínek stanovených tímto zákonem k provozu na pozemních komunikacích schváleno. Přípojné vozidlo je silniční nemotorové vozidlo určené k tažení jiným vozidlem, s nímž je spojeno do soupravy. Tažným vozidlem je motorové vozidlo spojené s přípojným vozidlem a za jízdní soupravu se považuje spojení tažného vozidla s jedním nebo s více přípojnými vozidly. Historickým vozidlem je vozidlo, které je zapsáno v registru historických a sportovních vozidel a kterému byl vydán průkaz historického vozidla. Sportovním vozidlem je vozidlo, které je zapsáno v registru historických a sportovních vozidel a kterému byl vydán průkaz sportovního vozidla.

Silniční vozidla se rozdělují na tyto základní druhy:

a) motocykly,

b) osobní automobily,

c) autobusy,

d) nákladní automobily,

e) vozidla zvláštního určení a speciální vozidla,

f) přípojná vozidla,

g) ostatní silniční vozidla.

Zvláštní vozidla se rozdělují na tyto základní druhy:

a) zemědělské nebo lesnické traktory a jejich přípojná vozidla,

b) pracovní stroje samojízdné,

c) pracovní stroje přípojné a výměnné tažené stroje,

d) nemotorové pracovní stroje nebo nemotorová vozidla tažená nebo tlačená pěšky jdoucí osobou,

e) vozíky pro invalidy s motorickým pohonem, pokud jejich šířka nebo délka přesahuje jeden metr, jejich konstrukční rychlost převyšuje 6 km.h-1 nebo jejich maximální přípustná hmotnost převyšuje 450 kg.

Zvláštním vozidlem se rozumí i mobilní stroj, průmyslové zařízení schopné přepravy nebo vozidlo bez karoserie, ve kterých je zabudován spalovací motor.

Z definice vozidla se pro účely navrhovaného zákona nepovažuje vozík pro invalidy, potahové vozidlo a nemotorové vozidlo tažené nebo tlačené pěší osobou, jízdní kolo a koloběžka, pokud nejsou schváleny jako druh vozidla motocykl. S ohledem na technický vývoj zavádí navrhovaný zákon i pojem autonomní vozidlo, resp. poloautonomní vozidlo.

Podle bodu 4 preambule směrnice 2021/2118/EU jsou lehká elektrická vozidla, která nesplňují definici vozidla, z oblasti působnosti směrnice vyloučena, avšak to nebrání členským státům podřídit povinnému pojištění odpovědnosti i jiná motorová zařízení. Členské státy mohou stejně rozhodnout, pokud budou jejich občané poškozeni provozem takového motorového zařízení v jiném členském státě tam, kde se pro takové motorové zařízení nevyžaduje pojištění odpovědnosti, že tito poškození budou odškodněni orgánem pro odškodnění (garanční fond) místa jejich obvyklého bydliště. Tyto národní orgány členských států pak mají možnost uzavřít vzájemnou dohodu o způsobech spolupráce v takových situacích. Další výrazné změny týkající se teritoria užití vozidla jako dopravního prostředku vyplývají z definice užití vozidla.

Lehká elektrická vozidla, na která se nevztahuje definice pojmu "vozidlo", by měla být z oblasti působnosti směrnice 2009/103/ES vyňata. Z toho plyne, že by se mělo jednat o vozidla kategorie L, kam se podle čl. 4 nařízení 168/2013/EU řadí dvoukolová, tříkolová a čtyřkolová motorová vozidla rozdělená do kategorií podle tohoto článku a Přílohy I, včetně motokol, dvoukolových a tříkolových mopedů, dvoukolových a tříkolových motocyklů, motocyklů s postranním vozíkem, lehkých a těžkých silničních čtyřkolek a lehkých a těžkých quadrimobilů. Pokud se jedná o lehká vozidla kategorie L, pak podle Přílohy I k tomuto nařízení spadají do této kategorie vozidla označovaná jako kategorie L1e. Ta se člení na 2 podkategorie, kterými jsou motokola označovaná jako podkategorie L1e-A a mopedy označované jako podkategorie L1e-B. Na rozdíl od citovaného bodu 4 preambule směrnice 2021/2118/EU v definici vozidla uvádí, že se za vozidlo považuje jakékoli motorové vozidlo výhradně s mechanickým pohonem pro pohyb po zemi, nikoli však po kolejích. Z toho nijak neplyne, že by se za vozidlo nemělo považovat pouze lehké elektrické vozidlo. Výluka tak zahrnuje všechna vozidla, která kombinují mechanický pohon s jiným druhem pohonu. Bod 3 preambule směrnice 2021/2118/EU v této souvislosti zmiňuje, že některá vozidla jsou poháněna výhradně elektrickým motorem a některá pomocným zařízením. Tato vozidla by měla být při definování významu pojmu "vozidlo" zohledněna.

K tomu bod 6 preambule směrnice 2021/2118/EU uvádí, že některá motorová vozidla jsou menší, a proto je méně pravděpodobné, že způsobí závažnou újmu na zdraví nebo věcnou škodu než v případě jiných vozidel. Jejich zahrnutí do oblasti působnosti směrnice 2009/103/ES by bylo nepřiměřené a zřejmě dočasné. Jejich zahrnutí by také ohrozilo zavádění novějších vozidel, jako jsou elektrická jízdní kola, která nejsou poháněna výhradně mechanickým pohonem, a odrazovalo by od inovací. V souladu se zásadami subsidiarity a proporcionality by se proto požadavky na úrovni Unie měly vztahovat pouze na ta vozidla, jež jsou takto vymezena ve směrnici 2009/103/ES. 

V případě mopedů je použit nejen elektrický motor a v řadě případů jejich konstrukce umožňuje použití lidské síly jako pomocného zdroje pohybu. Aby nedošlo ke snížení stávající ochrany poškozených, navrhuje se zavedení právní fikce, že za vozidlo s výhradně mechanickým pohonem se považuje i vozidlo kategorie moped (s příslušným odkazem na nařízení 168/2013/EU), avšak s výjimkou mopedů, u kterých stejně jako u motokol, jejich doplňkový motor plní pouze pomocnou funkci při šlapání.

Novelizovaná motorová směrnice obsahuje také definici provozu vozidla. Tím se rozumí jakékoli použití vozidla odpovídající jeho obvyklé funkci jako dopravního prostředku, a to bez ohledu na vlastnosti vozidla a bez ohledu na terén, ve kterém je vozidlo provozováno, a na to, zda vozidlo stojí, nebo je v pohybu.

§ 3

 NahoruObvyklé stanoviště vozidla

(1) Územím, na kterém má vozidlo obvyklé stanoviště, se pro účely tohoto zákona rozumí území státu,

a) jehož státní poznávací značkou nebo jinou registrační značkou je vozidlo opatřeno, bez ohledu na to, zda uvedená značka je trvalá nebo dočasná,

b) v němž byla vydána značka přidělená vozidlu pojistitelem nebo jiná rozlišovací značka, která je obdobou státní poznávací značky, jestliže vozidlo nepodléhá evidenci vozidel, ale je na něm taková značka umístěna,

c) v němž má provozovatel vozidla bydliště nebo sídlo, jestliže se pro takové vozidlo nevyžaduje registrační značka, značka přidělená pojistitelem ani jiná rozlišovací značka, která je obdobou státní poznávací značky, nebo

d) v němž došlo ke škodné události, jestliže se jedná o vozidlo bez státní poznávací značky, přestože mělo být takovou značkou opatřeno, nebo o vozidlo se státní poznávací značkou či jinou registrační značkou, která neodpovídá nebo přestala odpovídat vozidlu, a to v případech poskytnutí plnění podle § 66 odst. 1 písm. b).

(2) Tuzemským vozidlem se pro účely tohoto zákona rozumí vozidlo s obvyklým stanovištěm na území České republiky a vozidlo odeslané z jiného členského státu do České republiky, je-li Česká republika cílovým státem, a to po dobu 30 dnů ode dne, kdy kupující vozidlo převzal.

(3) Cizozemským vozidlem se pro účely tohoto zákona rozumí jiné než tuzemské vozidlo.

(4) Členským státem se pro účely tohoto zákona rozumí členský stát Evropské unie a jiný členský stát Dohody o Evropském hospodářském prostoru.

(5) Třetím státem se pro účely tohoto zákona rozumí jiný než členský stát.

Jedná se o implementaci čl. 1 odst. 4 směrnice 2009/103/ES, přičemž body 4 a 5 preambule uvádějí, že důvodem zavedení této definice je snaha vyloučit možnost nesprávného výkladu směrnice. Pro usnadnění získání pojistného krytí pro vozidla s dočasnými poznávacími značkami by vymezení území, na kterém má vozidlo obvyklé stanoviště, mělo odkazovat na území státu, jehož poznávací značku vozidlo má, bez ohledu na to, zda je uvedená poznávací značka trvalá nebo dočasná. Při současném dodržování obecného kritéria poznávací značky pro určení území, na kterém má vozidlo obvyklé stanoviště, je také žádoucí, aby byly zvlášť upraveny nehody způsobené vozidly bez poznávací značky nebo s poznávací značkou, která neodpovídá nebo přestala odpovídat vozidlu. V takovém případě, a výlučně za účelem likvidace újmy, by území, na kterém má vozidlo obvyklé stanoviště, mělo být považováno za území, na kterém k nehodě došlo.

Vzhledem k rozdílným podmínkám stanoveným v souvislosti s daným pojištěním odpovědnosti s ohledem na stát registrace, resp. vlastnictví se pro účely tohoto zákona vymezuje tuzemské a cizozemské vozidlo.

§ 4

 NahoruNárodní kancelář pojistitelů

Národní kanceláří pojistitelů se pro účely tohoto zákona rozumí profesní organizace sdružující pojišťovny, které jsou v členském nebo třetím státě oprávněny provozovat pojištění odpovědnosti, a která je členem Rady kanceláří působících v souladu s doporučením č. 5 Podvýboru pro silniční dopravu Výboru vnitrozemské dopravy Evropské hospodářské komise Organizace spojených národů ze dne 25. ledna 1949, ve znění jeho pozdějších změn a doplňků.

§ 5

 NahoruMezinárodní osvědčení o pojištění odpovědnosti

(1) Zelenou kartou se pro účely tohoto zákona rozumí mezinárodní osvědčení prokazující skutečnost, že k vozidlu uvedenému v tomto osvědčení byla uzavřena smlouva o pojištění odpovědnosti nebo že za povinnost nahradit újmu způsobenou provozem tohoto vozidla ručí příslušná národní kancelář pojistitelů.

(2) Zelenou kartu vydá

a) pojistitel na žádost pojistníka nebo provozovatele vozidla, jde-li o pojištění odpovědnosti týkající se provozu tuzemského vozidla,

b) Ministerstvo vnitra k vozidlu s výjimkou z pojištění odpovědnosti podle § 7 odst. 1 písm. b), písm. c) bodu 1 a písm. d),

c) Ministerstvo obrany k vozidlu s výjimkou z pojištění odpovědnosti podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 2,

d) Kancelář, a to bezprostředně po uzavření pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti týkající se provozu cizozemského vozidla (dále jen "hraniční pojištění").

Definice národní kanceláře pojistitelů vychází z čl. 1 odst. 3 směrnice. V České republice plní její funkce Česká kancelář pojistitelů (Kancelář). Odvolávka na doporučení č. 5, přijaté dne 25. ledna 1949 Podvýborem pro silniční dopravu při Výboru pro vnitrozemskou dopravu Evropské hospodářské komise Organizace spojených národů je podtržena v bodu 3 preambule směrnice 2009/103/ES, kde se zmiňuje důležitost pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel pro evropské občany, ať již jsou pojištěnými osobami nebo poškozenými dopravní nehodou. Zástupci těchto národních kanceláří uzavřeli tzv. Jednotnou dohodu o zárukách (květen 1996). Národní kanceláře pojistitelů jsou součástí zelenokaretního systému usnadňujícího přeshraniční provoz vozidel v rámci Evropy.

Hospodářská komise pro Evropu OSN v uvedeném doporučení zaslaném vládám členských států vyzývá, aby vyzvaly pojistitele pokrývající rizika odpovědnosti třetích stran v souvislosti s používáním vozidla k uzavření dohod o zavedení jednotných a praktických ustanovení, která umožní motoristické veřejnosti mít pojištění při vstupu do zemí, kde pojištění proti takovým rizikům je povinné. Účelem takto vytvořeného zelenokaretního systému je usnadnit mezinárodní dopravu motorových vozidel tím, že umožní splnění pojištění odpovědnosti za újmy způsobené třetími stranami na základě kritérií stanovených státem místa nehody a zaručí odškodnění poškozených v souladu s vnitrostátními zákony a předpisy tohoto státu. Dokladem o pojištění se stala mezinárodní karta pojištění motorových vozidel (zelená karta), která je oficiálně uznávána státy, které přijaly doporučení OSN, jako důkaz existence povinného pojištění odpovědnosti.

Takto vytvořené národní kanceláře pojistitelů tvoří Radu kanceláří, která odpovídá za řízení a provoz systému zelených karet a v této souvislosti zabezpečuje, že členské Kanceláře jednají v plném souladu se Ženevskými doporučeními podle konsolidované rezoluce o usnadnění silniční dopravy z června 1984. Rada kanceláří, která byla založena v roce 1949, je v současné době vedena jako nezisková mezinárodní organizace podle belgického práva, jejíž stanovy jsou zveřejněny v belgickém Úředním věstníku (příloha ze dne 05. 01. 2009).

Zelenou kartou se tak podle čl. 1 odst. 5 směrnice rozumí mezinárodní osvědčení o pojištění vydané jménem národní kanceláře pojistitelů v souladu s výše uvedeným doporučením č. 5. Na rozdíl od stávající právní úpravy se navrhuje ponechat její účel pouze jako mezinárodní osvědčení prokazující skutečnost, že k vozidlu uvedenému v tomto osvědčení byla uzavřena smlouva o pojištění odpovědnosti nebo že úhradu újmy způsobené provozem tohoto vozidla garantuje příslušná národní kancelář pojistitelů.

Pro prokazování pojištění odpovědnosti u tuzemských vozidel ztratí svůj dosavadní účel, a to s ohledem na digitalizaci systému kontrol pojištění odpovědnosti opírající se o on-line formu přenosu dat o pojištění odpovědnosti mezi pojistiteli a Kanceláří. Navrhovaný zákon pojistiteli nebrání, zejména v případě vozidel nepodléhajících registraci, vydávat pojistníkům známky s kódem, jehož pomocí lze rychle ověřit existenci pojištění odpovědnosti. To odpovídá i definici obvyklého stanoviště vozidla podle § 3 odst. 1 písm. b) návrhu zákona. Avšak v případě vozidel s výjimkou z pojištění odpovědnosti podle § 7 odst. 1 písm. b) až d) bude zelená karta stále sloužit k prokázání, že případná újma způsobená provozem těchto vozidel je kryta.

ČÁST DRUHÁ

 NahoruPOJIŠTĚNÍ ODPOVĚDNOSTI

Hlava I

 NahoruZákladní ustanovení

§ 6

 NahoruPovinnost pojištění odpovědnosti

(1) Provozovatel tuzemského vozidla, s výjimkou provozovatele podle § 7, zajistí, aby nebezpečí vzniku povinnosti nahradit újmu způsobenou provozem tohoto vozidla bylo kryto pojištěním odpovědnosti

a) po dobu, po kterou je vozidlo schopné provozu, nejde-li o vozidlo, které podléhá registraci vozidel (dále jen "registrované vozidlo"), nebo

b) po dobu registrace vozidla.

(2) Není-li provozovatel vozidla osobou totožnou s jeho vlastníkem, plní povinnost podle odstavce 1 a podle § 8 ten, koho vlastník vozidla jako jeho provozovatele na základě dohody písemně pověřil. Nebyl-li provozovatel vozidla písemně pověřen, plní tyto povinnosti jeho vlastník.

Negativní zkušenosti s dosavadní právní úpravou, zejména při vyřizování přestupků, zániku pojištění nebo využití systému bonus/malus, vedly k přenesení povinnosti zajistit pojištění odpovědnosti na provozovatele tuzemského vozidla. V případě registrovaného vozidla trvá tato povinnost po aktivní dobu registrace vozidla, u ostatních vozidel po dobu, po kterou je vozidlo schopné provozu. Ve věci C-80/17 – Juliana SDEU rozhodl, že sjednání pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorového vozidla je povinné, pokud je dotyčné vozidlo stále v členském státě zaregistrováno a je provozuschopné, ale je výlučně z rozhodnutí svého vlastníka, který již nemá v úmyslu je řídit, zaparkováno na soukromém pozemku. Aby se předešlo nejasnostem ohledně provozovatele vozidla, je povinnost sjednat pojištění odpovědnosti ukládána tomu provozovateli, kterého jako provozovatele písemně pověřil vlastník vozidla. Půjde tak většinou o provozovatele registrovaného vozidla zapsaného v registru vozidel, přičemž tento zápis se pro účely zákona považuje za aktuální (§ 43).

Podle § 2928 NOZ, "je-li dopravní prostředek v opravě, považuje se za jeho provozovatele osoba, která dopravní prostředek převzala k opravě". Z výkladu tohoto ustanovení plyne, že se tím pokrývá zejména újma způsobená při zkušební jízdě nebo při přípravě vozidla k opětovnému zapojení do provozu. Musí jít o subjekt provádějící opravy vozidel v rámci své podnikatelské činnosti, nikoliv o osobu, která opravu zajistí například formou sousedské výpomoci. Podmínkou ovšem není, aby měl opravce vyřízeny všechny veřejnoprávní náležitosti pro svoji činnost, kterou fakticky na určité úrovni vykonává. Takovému provozovateli se povinnost pojištění neukládá a je tak osobou pojištěnou.

Stanovením povinnosti sjednat pojištění odpovědnosti provozovateli vozidla není dotčen § 2767 občanského zákoníku o pojištění cizího pojistného nebezpečí (cizího pojistného zájmu). Právní úprava tak nebrání uzavření pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti např. vlastníku vozidla, který je osobou odlišnou od jeho provozovatele, kde je pojistný zájem vlastníka, který rozhoduje o tom, zda si právní i faktickou možnost nakládat s vozidlem ponechá nebo ji přenese na jinou osobu. Vyloučit je však třeba možnost sjednání pojištění odpovědnosti formou tzv. otevřených flotil, kdy se pojistník staví spíše do role zprostředkovatele pojištění a kde je zpochybněn pojistný zájem pojistníka na pojistném krytí pojištěného.

Pro účely tohoto návrhu zákona je nezbytné přihlédnout také k tuzemské judikatuře věnované pojmu provoz a provozovatel vozidla. Motorové vozidlo je podle judikatury (R 9/1972) v provozu nejen tehdy, když se pohybuje, ale i tehdy, když sice stojí, ale jeho motor je v chodu. Provozem motorového vozidla je i příprava k jízdě a bezprostřední úkony po ukončení jízdy, stejně jako úkony potřebné k údržbě vozidla. Již samo uvedení motoru do chodu patří k provozu motorového vozidla bez ohledu na to, zda se vozidlo uvede do pohybu či ne, zda stálo na cestě, případně na jiném veřejnosti přístupném prostranství, nebo ještě v garáži, a uvedl-li jeho motor do chodu sám provozovatel nebo jeho zaměstnanec. Mezi okolnosti mající původ v provozu patří i nedostatky nebo vady materiálu, i nerozpoznatelné. Motorové vozidlo je v provozu i tehdy, jestliže v důsledku selhání řidiče vytvoří překážku pro ostatní účastníky provozu (i provozu jiného druhu), která pro ně představuje bezprostřední nebezpečí kolize, a to bez ohledu na skutečnost, zda je v okamžiku škodné události v chodu motor takového vozidla nebo zda se vozidlo stalo bezprostředně před škodnou událostí nepojízdným a z jakých důvodů. Selháním řidiče se rozumí jakékoli volní i mimovolní chování, jež je v příčinné souvislosti se vznikem újmy, od úmyslného jednání (sebevražedný pokus, útok vozidlem, záměrné poškození vozidla), přes nedbalostní jednání (běžné nehody způsobené porušením pravidel silničního provozu), až po nezaviněná jednání (nezvládnutí složité dopravní situace, zdravotní indispozice).

Pojem "provozovatel vozidla" používá právní řád v různých významech a lze se proto setkat s různými vymezeními tohoto pojmu v závislosti na jeho účelu. Na jedné straně existují definice, které vlastnost provozovatele vozidla konstitutivně spojují se stavem zapsaným v registru silničních vozidel [např. § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, nebo § 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu]. Na druhé straně existují definice, které za rozhodující pro určení provozovatele vozidla považují skutečný právní nebo faktický stav (např. definice provozovatele pro účely ustanovení občanského zákoníku týkající se náhrady újmy způsobené provozem dopravních prostředků; tato definice sice není v občanském zákoníku uvedena výslovně, ale dovozuje ji ustálená soudní praxe i odborná literatura).

Při řešení otázky, která z výše uvedených definic se má použít při výkladu pojmu provozovatele vozidla pro účely zákona upravujícího pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, je třeba vzít v úvahu, že tento institut úzce navazuje na právní úpravu náhrady újmy v občanském zákoníku. Je proto třeba vycházet z toho, jak je pojem "provozovatel vozidla" chápán v ustanoveních občanského zákoníku týkajících se náhrady újmy způsobené provozem dopravních prostředků. Podle § 2927 odst. 1 věty první občanského zákoníku platí, že kdo provozuje dopravu, nahradí újmu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle § 2927 odst. 1 NOZ má stejnou povinnost i jiný provozovatel vozidla, plavidla nebo letadla, ledaže je takový dopravní prostředek poháněn lidskou silou. Ustálená soudní praxe i odborná literatura se shodují v závěru, že provozovatelem vozidla podle § 2927 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku je ten, "kdo má právní a faktickou možnost dispozice s dopravním prostředkem", tedy rozhoduje o tom, kdy, kde a za jakých podmínek bude vozidlo provozováno. Provozovatelem vozidla tak je zpravidla jeho vlastník, ale může jím být i osoba od vlastníka odlišná, kterou k provozování vozidla opravňuje dohoda mezi ní a vlastníkem. V takovém případě je pro určení provozovatele vozidla rozhodující obsah této dohody, resp. rozsah práv a povinností, které vlastník dohodou na tuto osobu přenesl. Dále panuje shoda, že pro postavení provozovatele vozidla je charakteristická určitá dlouhodobost, tedy je-li vozidlo krátkodobě pronajato nebo půjčeno, nájemce nebo vypůjčitel se provozovatelem vozidla nestává. Aby v praxi nedocházelo k nejistotě v osobě provozovatele, vyžaduje se, aby byl ten, kdo má být provozovatelem vozidla, vlastníkem písemně pověřen, což vyžaduje písemný souhlas, v opačném případě bude plnit povinnost sjednat pojištění odpovědnosti vlastník vozidla. Nelze-li provozovatele vozidla určit, má se v souladu s § 2930 občanského zákoníku za to, že jím je vlastník dopravního prostředku.

V praxi často dochází k odůvodňování neplnění povinnosti pojištění odpovědnosti tím, že vozidlo nelze provozovat z důvodu jeho nevyhovujícího technického stavu, anebo jinými okolnostmi vylučujícími užití vozidla v provozu. V případě registrovaných vozidel pak nelze vyloučit užití vozidla, které bylo evidenčně vyřazeno z provozu. S cílem omezit tyto případy se navrhuje uložit provozovateli tuzemského vozidla, které nemá být provozováno a jehož provoz není kryt pojištěním odpovědnosti, povinnost umístit vozidlo mimo veřejně přístupné místo a provést nezbytná opatření k zabránění jeho provozu, včetně opatření, které znemožňuje uvedení jeho motoru do chodu a jeho jízdu. Takové opatření může spočívat např. ve vyjmutí baterie, v odstranění kol atp. To platí i pro vozidla, která nemají sloužit k provozu, ale např. jako exponáty či pro reklamní účely.

Uvedená povinnost byla již navrhována v roce 2016 a navazuje na výše uvedenou novelu směrnice, která umožnila odchýlit se od povinnosti pojištění odpovědnosti v případě, kdy vozidlo nemá být po delší dobu provozováno. Toto opatření se týká všech vozidel podléhajících povinnosti pojištění odpovědnosti bez ohledu na to, zda se jedná o vozidla registrovaná. Jde-li o vozidla podléhající registraci, musí současně dojít k vyřazení vozidla z provozu podle § 12 zákona č. 56/2001 Sb. Aby byla zachována možnost výluky i pro pojištění odpovědnosti z provozu neregistrovaných vozidel, umožňuje zákon provozovateli takového vozidla, jehož technický stav nebo konstrukce pro sezónní využití vylučuje jeho provoz, výjimku z tohoto pojištění. V dané souvislosti lze poukázat na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 29. října 2021 ve věci C-688/20 HG, TC proti Ubezpieczeniowy Fundusz Gwarancyjny, ze kterého vyplývá, že "uzavření pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorového vozidla není povinné po dobu, kdy dotčené vozidlo není způsobilé k provozu z důvodu technického stavu, není registrováno a bylo dočasně vyřazeno z provozu v souladu s použitelným vnitrostátním právem".

§ 7

 NahoruVozidla s výjimkou z pojištění odpovědnosti

(1) Povinnost pojištění odpovědnosti podle tohoto zákona nemá

a) řidič cizozemského vozidla, který je držitelem platné zelené karty vydané pojišťovnou v cizím státě, nebo vozidla, u kterého je povinnost nahradit újmu způsobenou jeho provozem na území členských států zaručena národní kanceláří pojistitelů cizího státu,

b) složka integrovaného záchranného systému pro všechna vozidla neužívaná k podnikání a zařazená do průběžně aktualizované přílohy poplachového plánu kraje podle zákona upravujícího integrovaný záchranný systém,

c) stát pro vozidla provozovaná

1. Bezpečnostní informační službou, Generální inspekcí bezpečnostních sborů, Úřadem pro zahraniční styky a informace, vozidla útvarů Policie České republiky pověřených vyšetřováním podle zákona upravujícího trestní řízení, vozidla provozovaná pověřenými celními orgány, které mají postavení policejního orgánu, a

2. Vojenským zpravodajstvím a ozbrojenými silami České republiky,

d) obec pro vozidla provozovaná jednotkami sborů dobrovolných hasičů obce,

e) provozovatel vozidla nepodléhajícího registraci vozidel, které je provozováno na místech označených zákazem vstupu neoprávněným osobám,

f) provozovatel vozidla, které není schváleno k provozu na dálnici, silnici, místní komunikaci a účelové komunikaci, s výjimkou účelové komunikace, která není veřejně přístupná, nebo nebylo dodáno k distribuci nebo použití v souladu se zákonem upravujícím posuzování shody stanovených výrobků při jejich dodávání na trh,

g) provozovatel registrovaného silničního vozidla po dobu, po kterou je vozidlo zapsáno v registru silničních vozidel jako vyřazené z provozu, vyvezené do jiného státu nebo zaniklé,

h) provozovatel vozidla po dobu, po kterou je vozidlo odcizeno,

i) pořadatel motoristického závodu nebo soutěže podle § 9, a to pro vozidla účastnící se tohoto závodu nebo soutěže,

j) provozovatel vozidla nepodléhajícího registraci vozidel, a to po dobu, kdy jeho technický stav vylučuje jeho provoz nebo jeho konstrukce umožňuje využití vozidla pouze v určitém ročním období.

(2) Újma způsobená provozem vozidla podle odstavce 1 písm. e) až h) a j) v době jeho provozu bez pojištění odpovědnosti se pro účely tohoto zákona považuje za újmu podle § 66 odst. 1, s výjimkou újmy, která byla způsobena provozem vozidla podle odstavce 1 písm. f) na místě podle odstavce 1 písm. e).

Povinnost pojištění odpovědnosti se v první řadě nevztahuje na řidiče cizozemského vozidla, který je držitelem platné zelené karty vydané pojišťovnou v cizím státě, neboť zelenokaretní systém zaručuje, že újma způsobená provozem takového vozidla bude uhrazena národní kanceláří pojistitelů. To platí i pro řidiče cizozemského vozidla, u kterého je pojištění odpovědnosti na území České republiky zaručeno kanceláří pojistitelů cizího státu na základě tzv. Multilaterální dohody o zárukách (Madrid - 15/3/1991), kdy se pro prokazování pojištění odpovědnosti nevyžaduje zelená karta, neboť záruka národní kanceláře pojistitelů je dána příslušnou státní poznávací značkou.

Preambule směrnice 2009/103/ES v bodech 6 až 9 v této souvislosti uvádí, že kontrolu zelených karet vozidel, která mají obvyklé stanoviště v jednom členském státě a vstupují na území jiného členského státu, lze zrušit dohodou mezi národními kancelářemi pojistitelů, podle které by každá národní kancelář pojistitelů v souladu s vnitrostátními právními předpisy zaručila uspokojení všech oprávněných nároků vzniklých z věcných škod a újem na zdraví, které byly způsobeny na jeho území některým z těchto vozidel, ať bylo či nebylo pojištěno. Taková dohoda o zárukách předpokládá, že všechna motorová vozidla s obvyklým stanovištěm na území členských států EU, resp. EHP (dále také "Společenství"), která se pohybují na území Společenství, jsou pojištěna. Vnitrostátní právní předpisy každého členského státu by proto měly stanovit povinné pojištění vozidel pro případ občanskoprávní odpovědnosti platné na celém území Společenství. Systém stanovený touto směrnicí by se mohl rozšířit na vozidla mající obvyklé stanoviště na území kteréhokoli třetího státu, s nímž národní kanceláře pojistitelů členských států uzavřou podobnou dohodu.

Čl. 5 směrnice umožňuje členským státům odchýlit se od článku 3, tedy od povinnosti pojištění odpovědnosti, pokud jde o určité fyzické nebo právnické osoby nebo pokud jde o určité typy vozidel nebo určitá vozidla, která mají zvláštní poznávací značku. Členský stát však musí zabezpečit, že bude vyplacena náhrada za jakoukoli újmu na zdraví způsobenou na jeho území a na území jiných členských států takovými vozidly. V bodech 10 a 11 preambule směrnice 2021/2118/EU v případě odchýlení se od povinnosti pojištění odpovědnosti u vozidel v majetku některých fyzických nebo právnických osob, veřejnoprávních nebo soukromoprávních požaduje po členském státu, aby určil orgán nebo subjekt pro odškodnění poškozených v důsledku nehod způsobených v jiném členském státě. Mělo by být zajištěno, že dojde k řádné náhradě újmy nejen poškozeným v důsledku nehod způsobených těmito vozidly v zahraničí, ale i poškozeným v důsledku nehod, které se staly ve stejném členském státě, ve kterém má vozidlo obvyklé stanoviště, bez ohledu na to, zda mají bydliště nebo sídlo na jeho území či nikoli. Navíc by členské státy měly zajistit, aby byl Komisi předán ke zveřejnění seznam osob, které jsou osvobozeny od povinného pojištění, a orgánů nebo subjektů pověřených náhradou újmy poškozeným v důsledku nehod způsobených těmito vozidly.

V případě odchylky od povinnosti pojištění odpovědnosti u určitých typů vozidel nebo určitých vozidel, která mají zvláštní poznávací značku, mají ostatní členské státy právo při vstupu vozidla na jejich území požadovat platnou zelenou kartu nebo hraniční pojištění, aby se zajistila náhrada újmy poškozeným v důsledku případné újmy, kterou tato vozidla mohou na jejich území způsobit. Tato povinnost by však mohla být časem odstraněna, neboť směrnice nově zavádí možnost hraničních kontrol uvnitř Společenství bez zastavení vozidla, která by měla umožnit ověření, zda vozidla, která přejíždějí hranice, jsou kryta pojištěním. Náhrada újmy osobám poškozeným provozem těchto vozidel by měla být vyplácena orgánem pro odškodnění členského státu, ve kterém k nehodě došlo, neboť se na tato vozidla pohlíží jako na vozidla bez pojištění odpovědnosti. V případě platby poškozeným v důsledku dopravních nehod způsobených vozidly, na něž se vztahuje tato výjimka, vzniká orgánu pro odškodnění nárok vůči takovému orgánu členského státu, ve kterém má vozidlo obvyklé stanoviště.

Vedle těchto odchylek novela směrnice umožnila členským státům další omezené odchylky od povinnosti pojištění odpovědnosti. Jednou z nich je provoz vozidel v oblastech, do kterých je omezen vstup neoprávněným osobám. Bod 7 preambule směrnice 2021/2118/EU v této souvislosti zmiňuje např. přístavy a letiště. Využití této odchylky vyžaduje současně přijetí vhodných opatření, aby bylo zajištěno odškodnění za újmy způsobené takovým provozem vozidel.

Členský stát má také možnost nevyžadovat povinné pojištění odpovědnosti v případě provozu vozidel neschválených k užívání na veřejných pozemních komunikacích, např. stavební stroje, vrtací soupravy atp., anebo provozu vozidel, u kterých nedochází ke schvalování jako u vozidel silničních nebo zvláštních, ale prodávaných za podmínek upravených zákonem č. 90/2016 Sb. Členský stát musí ale zajistit, že osoby poškozené provozem těchto vozidel budou odškodněny. To však nemusí platit v případech, kdy ke škodné události dojde na místě, které není přístupné veřejnosti z důvodu právního nebo fyzického omezení přístupu.

Jak zmiňuje bod 14 preambule směrnice 2021/2118/EU, vnitrostátní právní předpisy mnoha členských států včetně České republiky spojují povinnost pojištění odpovědnosti s registrací vozidla, tj. toto pojištění musí existovat při aktivní registraci vozidla svědčící o užívání vozidla v provozu. Pojištění se tak nevyžaduje, pokud je vozidlo z registru trvale nebo dočasně vyřazeno, protože je například umístěno v muzeu, prochází opravou nebo z jiného důvodu není delší dobu používáno, například při sezónním užití. Tato odchylka je možná i v případě formálního vyřazení z provozu neregistrovaného vozidla za podmínky, že tato skutečnost byla oznámena příslušnému orgánu nebo byla přijata jiná ověřitelná fyzická opatření zabraňující jejich provozu (viz bod 15 preambule směrnice 2021/2118/EU). I v takovém případě musí členský stát zajistit, že bude nahrazena újma způsobená provozem vozidla v době nekryté pojištěním odpovědnosti na území kteréhokoli členského státu.

Spíše pro úplnost pak bod 13 preambule směrnice 2021/2118/EU zmiňuje, že během výroby a přepravy nemají vozidla dopravní funkci a nepoužije se na ně čl. 3 první pododstavec směrnice. K pokrytí újem by však mělo existovat pojištění odpovědnosti spojené s takovým podnikáním.

S ohledem na výše uvedené možnosti odchylek podle novelizovaného čl. 5 směrnice a na současnou praxi se navrhuje tyto odchylky využít. Případné újmy způsobené provozem vozidel s výjimkou z pojištění odpovědnosti budou hrazeny z garančního fondu s návazným regresem vůči odpovědným osobám. V případě složek integrovaného záchranného systému, vozidel provozovaných Bezpečnostní informační službou, Generální inspekcí bezpečnostních sborů, Úřadem pro zahraniční styky a informace, vozidel útvarů Policie České republiky pověřených vyšetřováním podle zákona upravujícího trestní řízení, vozidel provozovaných pověřenými celními orgány, které mají postavení policejního orgánu, a obce v případě vozidel provozovaných jednotkami sborů dobrovolných hasičů obce bude újmy způsobené provozem těchto vozidel nově hradit Ministerstvo vnitra. Újmy způsobené provozem vozidel Vojenského zpravodajství a ozbrojených sil České republiky hradí v souladu s § 43 odst. 5 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, Ministerstvo obrany.

S ohledem na to, že i vozidla neschválená k provozu na veřejných pozemních komunikacích je možné za určitých podmínek provozovat na takových komunikacích, např. § 25 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, umožňuje se takové užití komunikace za podmínky splnění povinnosti pojištění odpovědnosti. Nebude-li pojištění odpovědnosti sjednáno, nahradí újmu Kancelář z garančního fondu jako v případě nepojištěného provozu vozidla včetně regresu proti provozovateli vozidla. Ten buď bude chráněn jiným pojištěním, ze kterého se Kanceláři uhradí poškozenému poskytnuté plnění, nebo bude muset tuto částku zaplatit sám. V souladu s novelizovaným čl. 5 odst. 5a směrnice se z garančního fondu nebudou hradit újmy způsobené provozem vozidla neschváleného k provozu na veřejných komunikacích na místech veřejně nepřístupných. Příkladem může být újma způsobená provozem skrejpru na místě se zákazem vstupu nepovolaných osob (staveniště).

§ 8

 NahoruNakládání s tuzemským vozidlem bez pojištění odpovědnosti

Provozovatel tuzemského vozidla, které nemá být provozováno a u něhož není plněna povinnost pojištění odpovědnosti, je povinen umístit vozidlo mimo veřejně přístupné místo a provést nezbytná opatření k zabránění jeho provozu, včetně opatření, které znemožňuje uvedení jeho motoru do chodu a jeho jízdu.

§ 9

 NahoruZvláštní ustanovení pro motorsport

(1) Pořadatel organizovaného motoristického závodu nebo motoristické soutěže probíhajících ve vymezeném prostoru mimo běžný provoz vozidel na uzavřených motoristických tratích nebo trasách je povinen mít sjednáno pojištění provozní odpovědnosti za újmy vzniklé touto jeho činností. Pojištění musí být sjednáno s limity pojistného plnění stanovenými v § 15 a 16 a zahrnovat i dobu přípravy tohoto závodu nebo soutěže včetně školení, testování a předvádění.

(2) Z pojištění provozní odpovědnosti lze vyloučit škody vzniklé na majetku závodící nebo soutěžící osoby a pořadatele závodu nebo soutěže.

(3) Odstavec 1 se nepoužije v případě organizovaného motoristického závodu nebo motoristické soutěže, jestliže je řidič při tomto závodu nebo soutěži povinen dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích.

(4) Újma způsobená provozem vozidla při jeho účasti na závodu nebo soutěži podle odstavce 1 v době, kdy nebyla splněna povinnost pořadatele závodu nebo soutěže mít sjednáno pojištění provozní odpovědnosti, se pro účely tohoto zákona považuje za újmu podle § 66 odst. 1, s výjimkou škody podle odstavce 2.

Podle bodu 10 až 12 preambule směrnice 2021/2118/EU by členské státy neměly používat tuto směrnici u vozidel užitých v motoristickém sportu, včetně školení, testování, předvádění, tréninku a přípravě k aktivitám jako jsou závody nebo soutěže, ať již jde o dosažení rychlosti, spolehlivosti vozidla nebo dovedností jeho řidiče. Tyto aktivity vyloučené z povinného pojištění odpovědnosti by se měly týkat aktivit ve vymezeném prostoru mimo běžný provoz vozidel. Například na určených motoristických tratích nebo trasách a v bezprostřední blízkosti boxů a v garážích kde, ve srovnání s užitím vozidel na běžných komunikacích, hrozí zvýšené nebezpečí vzniku škodné události, a kde je zakázán vstup neoprávněným osobám.

Výjimka pro závody a činnosti v motoristickém sportu je možná pouze v případě, že členský stát, který ji uplatňuje, zajistí, že pořadatel těchto aktivit je pojištěn alternativním pojištěním nebo se prokáže jinou formou záruky kryjícím újmy způsobené při těchto aktivitách třetím osobám, včetně diváků a dalších přihlížejících v rozsahu stanoveném směrnicí. Toto krytí nemusí zahrnovat újmy způsobené zúčastněným řidičům, vlastníkům vozidel zúčastněných na těchto aktivitách a na majetku pořadatele uvedených aktivit. V případě nesplnění této podmínky je újma způsobená třetím osobám uhrazena z garančního fondu s následným regresem proti příslušnému pořadateli daných aktivit.

Návrh zákona využívá možnost této výjimky s tím, že alternativní pojištění ve formě pojištění profesní odpovědnosti bude povinen sjednat pořadatel závodu nebo soutěže probíhající ve vymezeném prostoru mimo běžný provoz vozidel na uzavřených motoristických tratích nebo trasách. V případě závodu nebo soutěže, kdy je řidič povinen dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, bude muset takový provoz vozidla splňovat stejné podmínky pojištění odpovědnosti jako při běžném provozu.

Obdobně jako v případě obdobných výjimek z pojištění odpovědnosti se újma způsobená provozem vozidla v době, kdy nebyla splněna povinnost pořadatele závodu nebo soutěže sjednat pojištění odpovědnosti bude považovat za újmu způsobenou nepojištěným provozem vozidla, která se hradí z garančního fondu, avšak, s výjimkou škody vzniklé na majetku závodící nebo soutěžící osoby a pořadatele závodu nebo soutěže. Z toho vyplývá, že újmy na zdraví či usmrcením osob musejí být uhrazeny.

§ 10

 NahoruHraniční pojištění

(1) Řidič cizozemského vozidla, s výjimkou řidiče, který je držitelem platné zelené karty vydané v cizím státě, a s výjimkou řidiče, jehož povinnost nahradit újmu způsobenou provozem tohoto vozidla je zaručena národní kanceláří pojistitelů cizího státu, je povinen sjednat s Kanceláří hraniční pojištění.

(2) Hraniční pojištění se vztahuje pouze na škodné události, které nastaly na území České republiky nebo na území jiného členského státu.

(3) Hraniční pojištění se sjednává při vstupu cizozemského vozidla na území České republiky nebo v případě uplynutí doby platnosti zelené karty při pobytu tohoto vozidla na území České republiky. Hraniční pojištění vzniká zaplacením pojistného, a to nejméně na dobu 15 dnů.

(4) Na sjednávání hraničního pojištění se nepoužijí právní předpisy upravující distribuci pojištění a zajištění.

(5) Činnosti spojené se sjednáváním hraničního pojištění může na základě smlouvy vykonávat jménem a na účet Kanceláře jí pověřená osoba.

Hraniční pojištění má, s ohledem na zelenokaretní systém a umístění České republiky mezi členskými státy, marginální význam, neboť podle čl. 14 směrnice 2009/103/ES musí pojištění uzavírané při vstupu vozidla na území Společenství pokrývat celou dobu, po kterou se vozidlo na tomto území má pohybovat. Uzavírá se při vstupu cizozemského vozidla na území České republiky, což připadá v úvahu víceméně přivezením vozidla jinak, než po vlastní ose, nebo v případě uplynutí doby platnosti zelené karty při jeho pobytu na tomto území. Vztahuje se pouze na škodné události, které nastaly na území členského státu. Uzavírá se jménem Kanceláře, i když je uzavřením pojistné smlouvy pověřena jiná osoba. Pro odstranění pochybností je v navrhovaném ustanovení také výslovně uvedeno, že se na sjednávání hraničního pojištění neuplatní zákon č. 170/2018 Sb., o distribuci pojištění a zajištění, ve znění pozdějších předpisů ("ZDPZ") a také další právní předpisy např. nařízení EU 2017/1469, kterým se stanoví standardizovaný formát pro informační dokument o pojistném produktu. Důvodem je specifičnost tohoto produktu a jeho velmi omezené využívání (ročně jen několik smluv). Pro toto sjednávání tak bude platit obecná úprava občanského zákoníku.

Hlava II

 NahoruPodmínky pojištění odpovědnosti

§ 11

 NahoruZákladní ustanovení

(1) Pojistitel je povinen uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti, jestliže návrh na její uzavření neodporuje tomuto zákonu nebo pojistným podmínkám pojistitele a jestliže vozidlo, jehož provozu se má pojištění odpovědnosti týkat, splňuje zákonem stanovené podmínky pro jeho provozování.

(2) Pojistitelem může být pouze pojišťovna, která je podle zákona upravujícího pojišťovnictví oprávněna provozovat na území České republiky pojištění odpovědnosti, a v případě hraničního pojištění se za pojistitele považuje také Kancelář.

(3) Pojistitel si před uzavřením pojistné smlouvy může vyžádat provedení prohlídky vozidla, a to na své náklady.

(4) Pojistitel je povinen stanovit výši pojistného v souladu s podmínkami stanovenými zákonem upravujícím pojišťovnictví tak, aby zabezpečil trvalou splnitelnost závazků vzniklých provozováním pojištění odpovědnosti a úhradu příspěvků Kanceláři podle § 58 odst. 1.

(5) Pojištěným je každá osoba, která je povinna nahradit poškozenému újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Poškozeným se pro účely tohoto zákona rozumí osoba, které vzniklo právo na náhradu újmy způsobené provozem vozidla.

(6) Pojištění odpovědnosti se řídí občanským zákoníkem, nestanoví-li tento zákon jinak.

V dosavadní praxi se osvědčila zákonem stanovená kontraktační povinnost pojistitele, tj. uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti, jestliže návrh na její uzavření neodporuje zákonu nebo pojistným podmínkám pojistitele. Tím může být, na rozdíl od právní úpravy občanského zákoníku, pouze pojišťovna, která je podle zákona upravujícího pojišťovnictví oprávněna provozovat na území České republiky pojištění odpovědnosti, a v případech podle tohoto zákona také Kancelář. Toto omezení je dáno zejména čl. 3 směrnice, který členským státům stanoví povinnost přijmout s přihlédnutím k možným výlukám (čl. 5) veškerá vhodná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, je kryta pojištěním. Podle těchto opatření se určí rozsah a podmínky pojištění odpovědnosti.

Přitom povinné pojištění odpovědnosti musí povinně zahrnovat jak věcné škody, tak újmy na zdraví a krýt

• - podle právních předpisů platných v ostatních členských státech jakoukoli věcnou škodu nebo újmu na zdraví způsobenou na území těchto států;
• - jakoukoli věcnou škodu nebo újmu na zdraví, kterou utrpí státní příslušníci členských států během přímé cesty mezi dvěma územími států tvořících EHP.

Samotný bod 2 recitálu směrnice pak zdůrazňuje, že pojištění odpovědnosti je zvlášť důležité pro evropské občany, ať již jsou pojištěnými osobami nebo poškozenými. Navíc představuje důležitý podíl na činnostech pojišťoven v neživotním pojištění. Samotné pojištění má také vliv na volný pohyb osob a zboží, a to z hlediska mezinárodní dopravy.

Kontraktační povinnost pojistitele je omezena splněním podmínek stanovených zákonem či pojistnými podmínkami, ale také podmínek provozu dotyčného vozidla. Ty u registrovaných vozidel představuje právní úprava podmínek provozu vozidel na pozemních komunikacích (zákon č. 56/2001 Sb.) a u neregistrovaných vozidel zejména podmínky uvádění výrobku na trh (zákon č. 90/2016 Sb.). Nelze nutit pojistitele k pojištění odpovědnosti takových vozidel, která s ohledem na jejich konstrukci či technický stav nesplňují zákonem stanovené podmínky jejich provozu. Taková vozidla by neměla být vůbec provozována. Případná újma způsobená jejich užitím by pak byla hrazena z garančního fondu s regresem proti provozovateli.

Zachovává se stávající úprava stanovení výše pojistného (§ 3b zákona č. 168/1999 Sb.), která zabraňuje pojistiteli podhodnocovat jeho výši a ohrožovat tak finanční stabilitu pojistitele, a to v jednom z nejvýznamnějších odvětví neživotního pojištění.

Pojištěným je každá osoba, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Potenciálně se tak pojištění vztahuje na neomezený počet osob. Je jím tak provozovatel vozidla uvedený v pojistné smlouvě a společně s ním také jiná osoba, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem tohoto vozidla. Většinou půjde o souběh dvou odpovědnostních principů, a to objektivní odpovědnosti a odpovědnosti za zavinění. To se bude týkat zejména řidiče vozidla, který je povinen nahradit újmu, kterou způsobil svým zaviněným porušením právní povinnosti (§ 2910 NOZ).

Vzhledem k soukromoprávní úpravě daného pojištění je logické, že pokud navrhovaný zákon nestanoví jinak, řídí se pojištění odpovědnosti občanským zákoníkem.

V době trvání pojištění odpovědnosti může škodnou událost způsobit i osoba, která použila vozidlo bez vědomí nebo proti vůli provozovatele vozidla. Pojistitel sice újmu uhradí, vznikla-li v době trvání pojištění, ale škůdce bude povinen nahradit pojistiteli částku, kterou plnil poškozenému.

Pojistitel se pro účely zákona omezuje pouze na pojišťovnu, která je podle zákona o pojišťovnictví oprávněna provozovat na území ČR dané pojištění odpovědnosti. V případě hraničního pojištění se za pojistitele považuje také Kancelář, která při uzavírání hraničního pojištění postupuje Kancelář přiměřeně k povinnostem pojistitele. Neaplikují se tak některé povinnosti běžného pojistitele související se stanovením pojistného, jmenováním škodního zástupce, členství v Kanceláři apod.

§ 12

 NahoruForma a obsah pojistné smlouvy

(1) Pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti lze uzavřít pouze v písemné formě.

(2) Jednou pojistnou smlouvou o pojištění odpovědnosti lze pojistit odpovědnost z provozu více vozidel, mají-li téhož vlastníka, nebo téhož provozovatele, nebo má-li pojistník na uzavření smlouvy pojistný zájem založený poskytnutím úvěru nebo jiné obdobné finanční služby, jejímž účelem je nabytí vlastnického práva k vozidlu, nebo jsou-li vlastník nebo provozovatel vozidla a pojistník součástí stejného koncernu.

(3) Mimo náležitosti stanovené občanským zákoníkem obsahuje pojistná smlouva o pojištění odpovědnosti určení provozovatele vozidla, údaje o vozidle, jehož provozu se pojištění odpovědnosti týká, způsob placení pojistného a formu a místo oznámení o způsobení újmy provozem vozidla (dále jen "škodná událost"); je-li pojištění odpovědnosti provozováno formou dočasného poskytování služeb, rovněž adresu bydliště nebo sídla škodního zástupce podle § 39.

(4) Jestliže v době uzavření pojistné smlouvy nebo její změny nejsou známy některé údaje o vozidle, jejichž neznalost neznemožňuje identifikaci vozidla, sdělí je pojistník pojistiteli bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 15 dnů ode dne uzavření pojistné smlouvy nebo její změny. Změnu údajů týkajících se pojistníka, vozidla nebo jeho provozovatele oznámí pojistník pojistiteli do 15 dnů ode dne, kdy k této změně došlo.

Občanský zákoník nevyžaduje podle § 2758 odst. 2 v případě pojistné smlouvy uzavřené na dobu kratší než 1 rok písemnou formu. Toto ustanovení se však nepoužije u pojištění odpovědnosti, které lze uzavřít pouze v písemné formě. Její náležitosti stanoví § 2777 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž návrh požaduje vedle těchto náležitostí i uvedení údajů o provozovateli vozidla, o vozidle, jehož provozu se pojištění týká, a místa a formy oznámení o způsobení újmy provozem vozidla. Takto způsobená újma je dále v návrhu zákona označována jako "škodná událost", tj. ve stejném významu jako ji používá občanský zákoník v právní úpravě pojištění, resp. řada jiných zákonů. Škodnou událostí je tak událost, která vedla ke vzniku škody a ze které může vzniknout událost pojistná, pokud pojistiteli vznikne povinnost z této události plnit.

Stejně jako ve stávající právní úpravě se omezuje sjednání pojištění odpovědnosti formou tzv. otevřených flotil, kdy se pojistník staví spíše do role zprostředkovatele pojištění a kde je zpochybněn pojistný zájem pojistníka na pojistném krytí pojištěného. Ve vztahu k § 4 odst. 7 zákona upravujícího distribuci pojištění a zajištění se jedná o speciální úpravu, která je v daném případě užší, a to zejména z důvodu zabránění zneužití tohoto institutu, kdy se pojištěný z hlediska nakládání s pojistnou smlouvou dostává do postavení závislého na vůli pojistníka.

Zvláštním údajem v pojistné smlouvě týkající se pojištění odpovědnosti provozovaného formou dočasného poskytování služeb je adresa bydliště nebo místa podnikání, anebo sídlo škodního zástupce, který v souladu s čl. 21 směrnice shromažďuje veškeré informace nutné k vyřízení nároků vyplývající z těchto smluv a přijímá opatření nezbytná k likvidaci újem.

V praxi dochází k situacím, kdy v době uzavření pojistné smlouvy nebo její změny nejsou známy některé údaje o vozidle. Při koupi vozidla nemusí být vozidlo vybaveno standardní státní poznávací značkou a po určitou dobu může být provozováno s např. převozní značkou (§ 23 písm. d) vyhlášky č. 343/2014 Sb.), nikoli však bez pojištění odpovědnosti. Pokud neznalost těchto údajů nebrání identifikaci vozidla, může být sjednáno pojištění odpovědnosti a pojistník pak tyto údaje sdělí pojistiteli v jím určené lhůtě. Ta je omezena 15 dny ode dne uzavření pojistné smlouvy nebo její změny. Stejná lhůta platí i v případě změn údajů týkajících se pojistníka, vozidla nebo jeho provozovatele, počítaná ode dne, kdy k nim došlo.

§ 13

 NahoruPřerušení pojištění

Bylo-li dohodnuto přerušení pojištění odpovědnosti týkající se provozu registrovaného vozidla, je pojistník povinen před počátkem přerušení pojištění prokázat pojistiteli, že vozidlo bylo vyřazeno z provozu podle zákona upravujícího podmínky provozu vozidel na pozemních komunikacích. V opačném případě se pojištění nepřeruší. V době přerušení pojištění odpovědnosti není plněna povinnost pojištění odpovědnosti.

Institut přerušení pojištění, který je obecně upraven v § 2801 NOZ, slouží pro ty případy, kdy se s ohledem na okolnosti vylučuje vznik pojistné události, které jsou časově omezené, a bylo by zbytečně formálně ukončovat smluvní vztah, neboť pojistný zájem nezaniká, ale pouze je po určitou dobu oslaben. Návrh tak umožňuje ujednání o přerušení pojištění odpovědnosti, pokud takové okolnosti nastanou, např. sezónní užívání vozidla nebo jeho dlouhodobá oprava. Je samozřejmé, že v případě registrovaného vozidla se pro přerušení pojištění odpovědnosti požaduje, aby pojistník před počátkem přerušení pojištění prokázal pojistiteli, že vozidlo bylo vyřazeno z provozu podle zákona upravujícího podmínky provozu vozidel na pozemních komunikacích. To nakonec odpovídá i nově upravenému čl. 3 směrnice. Jen pro úplnost je zdůrazněno, že v době přerušení pojištění odpovědnosti není plněna povinnost pojištění odpovědnosti, neboť z případných škodných událostí pojistiteli nevzniká povinnost plnit a újmy takto způsobené jsou hrazeny z garančního fondu s následným regresem proti provozovateli vozidla.

§ 14

 NahoruLimit pojistného plnění

(1) Limitem pojistného plnění se pro účely tohoto zákona rozumí nejvyšší hranice plnění pojistitele při jedné škodné události.

(2) Limity pojistného plnění musejí být v pojistné smlouvě uvedeny samostatně, a to limit pro pojistné plnění za újmu na zdraví nebo usmrcením podle § 15 a limit pro pojistné plnění za škodu na majetku podle § 16.

(3) Minimální limity pojistného plnění podle § 15 a 16 se nepoužijí v případě, kdy Evropská komise zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie nově stanovené minimální limity pojistného plnění, jsou-li tyto nově stanovené limity vyšší než limity podle § 15 a 16. Pro přepočet nově stanovených limitů na českou korunu se použije směnný kurz platný ke dni, od kterého se stanovené limity použijí. V takovém případě se u pojistné smlouvy s limitem pojistného plnění nižším, než je limit podle věty první, použijí částky zveřejněné Evropskou komisí.

(4) V případě podle odstavce 3 má pojistitel právo upravit výši pojistného, a to do 1 roku ode dne zveřejnění nově stanoveného minimálního limitu v Úředním věstníku Evropské unie. Neodešle-li pojistitel v této lhůtě pojistníkovi oznámení o úpravě výše pojistného, toto jeho právo na úpravu výše pojistného zaniká.

(5) Nesouhlasí-li pojistník s výší upraveného pojistného podle odstavce 4, může nesouhlas projevit ve lhůtě 1 měsíce ode dne, kdy se o změně výše pojistného dozvěděl. Pojištění odpovědnosti v takovém případě zanikne dnem doručení pojistníkova nesouhlasu pojistiteli. Neupozornil-li však pojistitel na tento následek pojistníka v oznámení podle odstavce 4, trvá pojištění odpovědnosti nadále a výše pojistného se při nesouhlasu pojistníka nezmění.

§ 15

 NahoruLimit pojistného plnění při újmě na zdraví nebo způsobené usmrcením

(1) Limit pojistného plnění při újmě podle § 18 odst. 2 písm. a) musí odpovídat nejméně 50 000 000 Kč na každou osobu, které vznikla újma ublížením na zdraví nebo usmrcením včetně náhrady nákladů podle odstavce 2.

(2) V rámci limitu podle odstavce 1 se hradí náklady vynaložené na zdravotní služby hrazené podle § 19 odst. 1 písm. a), regresní náhrady podle § 19 odst. 1 písm. b) a d) a náklady zásahu Hasičského záchranného sboru České republiky (dále jen "hasičský záchranný sbor") a jednotky sborů dobrovolných hasičů obce podle § 19 odst. 1 písm. c), jedná-li se o zásah v souvislosti s pojistnou událostí, jejíž příčinou je způsobení újmy na zdraví nebo usmrcením.

§ 16

 NahoruLimit pojistného plnění při škodě na majetku

(1) Limit pojistného plnění při škodě podle § 18 odst. 2 písm. b) a c) musí odpovídat nejméně 50 000 000 Kč bez ohledu na počet poškozených.

(2) Převyšuje-li součet nároků uplatněných více poškozenými limit pojistného plnění uvedený v pojistné smlouvě, pojistné plnění se každému z nich snižuje v poměru tohoto limitu k součtu nároků všech poškozených.

(3) V rámci limitu podle odstavce 1 se hradí náklady zásahu hasičského záchranného sboru a jednotky sborů dobrovolných hasičů obce podle § 19 písm. c), jedná-li se o zásah v souvislosti s pojistnou událostí, jejíž příčinou je způsobení škody pouze na majetku.

Minimální limity pojistného plnění jsou upraveny v čl. 9 směrnice, a to zvlášť pro újmy na zdraví a pro věcné škody. U újem na zdraví jsou umožněny dvě varianty, a to v minimální výši 1 300 000 EUR na každého poškozeného nebo 6 450 000 EUR na každou škodnou událost, bez ohledu na počet poškozených. V případě věcných škod pak v minimální výši 1 300 000 EUR na každou škodnou událost, bez ohledu na počet poškozených.

Tyto částky Evropská komise pravidelně přehodnocuje v pětiletých intervalech, a to v souladu s harmonizovaným indexem spotřebitelských cen (HICP) stanoveném podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/792 ze dne 11. května 2016 o harmonizovaných indexech spotřebitelských cen a indexu cen nemovitostí a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 2494/95. Evropská komise zveřejňuje upravené minimální limity pojistného plnění do šesti měsíců po skončení každého pětiletého období. Členské státy, které nepřijaly euro, převedou tyto limity na národní měnu pomocí směnného kurzu platného ke dni jejich zveřejnění v Úředním věstníku EU.

Limit pojistného plnění je podle § 2813 NOZ nejvyšší hranicí plnění pojistitele při jedné škodné události. V návrhu zákona je toto uvedeno tak, aby se zamezilo možným odchylkám v pojistných podmínkách, které občanský zákoník umožňuje. V případě újmy převyšující v pojistné smlouvě ujednaný limit pojistného plnění pojišťovna uhradí újmu pouze do výše sjednaného limitu a zbylou část je povinen uhradit škůdce. Do výše minimálního limitu pojistného plnění jsou také hrazeny újmy z garančního fondu.

S ohledem na zvyšující se limity pojistného plnění návrh zákona stanoví v případě újmy na zdraví nebo usmrcení limit pojistného plnění v minimální výši 50 000 000 Kč na každého zraněného nebo usmrceného, do kterého se započítávají i náhrady nákladů vynaložených na zdravotní služby, regresní náhrady a náklady zásahu Hasičského záchranného sboru České republiky a jednotek sborů dobrovolných hasičů obce v případě zásahu v souvislosti s pojistnou událostí, jejíž příčinou je způsobení újmy na zdraví nebo usmrcením. Limit 6 450 000 EUR na každou škodnou událost, bez ohledu na počet poškozených, se nevyužívá, neboť v případech podobných železničnímu neštěstí ve Studénce by mohl být nedostatečný k řádnému odškodnění všech poškozených.

Ze stejných důvodů se limit pojistného plnění při věcné škodě stanoví rovněž v částce nejméně 50 000 000 Kč, avšak v tomto případě bez ohledu na počet poškozených. Z toho plyne, že převyšuje-li součet nároků uplatněných více poškozenými limit pojistného plnění ujednaný v pojistné smlouvě, snižuje se pojistné plnění každému z nich v poměru tohoto limitu k součtu nároků všech poškozených.

Také v případě věcných škod se do tohoto limitu započítávají i náklady zásahu hasičského záchranného sboru a jednotek sborů dobrovolných hasičů obce, jestliže jde o zásah v souvislosti s pojistnou událostí, jejíž příčinou je způsobení pouze věcné škody. Vzhledem k tomu, že náklady tohoto zásahu jsou hrazeny paušální částkou za dobu zásahu, je pro určení, zda budou náklady hrazeny z limitu pro újmy na zdraví nebo usmrcením, anebo z limitu pro věcné škody rozhodující, zda při škodné události došlo k újmě na zdraví nebo usmrcení, nebo zda došlo pouze k věcné škodě.

Z hlediska historie škodného průběhu pojištění odpovědnosti se výše újem pohybuje v rozsahu až do kategorie újem v rozmezí 100 – 200 mil. Kč. Újmy takové výše se vyskytly v letech 2009, 2016 a 2019. Průměrně jedenkrát za 7 let lze odhadovat vznik újmy, která by dosáhla výše 6 450 000 EUR.

§ 17

 NahoruŠkodný průběh pojištění

(1) Pojistitel zohlední při sjednávání a v průběhu trvání pojištění odpovědnosti předcházející škodný průběh pojištění pojistníka, nebo, bylo-li tak dohodnuto, provozovatele vozidla, jedná-li se o osobu odlišnou od pojistníka, a to za dobu nejméně 5 let, nejdéle však za dobu 20 let.

(2) Při zohlednění předcházejícího škodného průběhu pojistitel postupuje způsobem, který není diskriminační. Nepřihlíží se k době přerušení pojištění odpovědnosti a k plnění v případě pojistné události, vznikla-li povinnost nahradit újmu opravci vozidla nebo osobě, která užila vozidlo bez vědomí nebo proti vůli provozovatele vozidla. To neplatí, jestliže provozovatel vozidla takové užití vozidla umožnil z nedbalosti.

(3) Pojistitel uveřejní na svých webových stránkách obecné zásady týkající se používání prohlášení o škodném průběhu pojištění odpovědnosti při výpočtu pojistného.

(4) Kancelář zpracovává údaje o škodném průběhu podle odstavce 1. Za újmu způsobenou jejich nesprávností odpovídá pojistitel, který tyto údaje Kanceláři předal.

Výši pojistného stanoví v pojistné smlouvě pojistitel. Jedná se o soukromé povinné pojištění, ve kterém pojistitel nese veškerou tíhu nákladů spojených s jeho provozem, což vylučuje jakékoli zásahy státu do sazeb a výše pojistného. To však nebrání stanovení některých povinností, které pojistiteli vznikají v souvislosti se sjednáváním výše pojistného v pojistné smlouvě. Takovou je i povinnost zohlednit předcházející škodný průběh pojištění odpovědnosti pojistníka, tedy osoby, která s pojistitelem uzavřela pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti. Návrh ale nebrání smluvním ujednáním umožňujícím zohlednit i škodný průběh provozovatele vozidla, tj. osoby, která de facto vozidlo skutečně provozuje. Osoba, která převzala vozidlo do opravy, se podle § 2928 stává po dobu opravy vozidla jeho provozovatelem. Újmy vzniklé ze škodných událostí vzniklých v době opravy vozidla jsou hrazeny z pojištění odpovědnosti, i opravce vozidla je pojištěným, avšak bylo by nespravedlivé, aby následky zhoršeného škodného průběhu nesl běžný provozovatel. § 2928 občanského zákoníku obsahuje právní fikci, podle níž se po dobu opravy na osobu, která převzala dopravní prostředek k opravě (opravce), hledí jako na jeho provozovatele a ta je namísto provozovatele povinna nahradit újmu, která vznikla v době od převzetí vozidla k opravě do jeho vrácení majiteli. Opravcem je ten, kdo se zavázal opravu provést a kdo dopravní prostředek jako opravce převzal (např. odevzdáním klíčků od zapalování). Za opravu dopravního prostředku se považuje i jeho servisní prohlídka, a to i když se v jejím rámci žádné opravy neprovádějí, pokud je při ní dopravní prostředek uveden do provozu. Do postavení provozovatele dopravního prostředku se však nedostává osoba, která opravu provádí na základě pouhé sousedské či přátelské výpomoci. Určující je, zda osoba, která vozidlo převzala, opravuje vozidla soustavně jako své podnikání, neboť za podnikatele je třeba považovat i toho, kdo provozuje podnik, v němž se oprava provádí, ačkoliv k této činnosti nemá příslušné veřejnoprávní oprávnění. Z hlediska soukromého práva je podstatné, zda tato osoba (fyzická či právnická) fakticky provozuje opravárenský podnik, tedy opravuje vozidla soustavně za účelem zisku, a to vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Povolení určité činnosti z hlediska veřejného práva není pro výklad a aplikaci ustanovení soukromého práva rozhodné (NS 25 Cdo 3299/2016).

U vozidel s výjimkou z pojištění odpovědnosti hradí újmu příslušné ministerstvo. Nepřihlíží se také k době přerušení pojištění odpovědnosti a k plnění v případě škodné události, ke které došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, kterou je povinna nahradit osoba, která použila vozidlo bez vědomí nebo proti vůli provozovatele vozidla, avšak s výjimkou, která zohledňuje nedbalostní jednání provozovatele podle § 2929 občanského zákoníku.

Na rozdíl od stávající právní úpravy se navrhuje omezit tuto dobu, do které se započítává doba trvání pojištění, a to v rozmezí 5 až 20 let. Není důvodu nutit pojistitele zohledňovat celou dobu pojištění odpovědnosti, neboť se jeví jako nespravedlivé, aby se újma způsobená v době získávání řidičských zkušeností musela promítat do celé doby pojištění odpovědnosti. Pro potřeby pojistitele zpracovává údaje o škodném průběhu jednotlivých pojistníků Kancelář. Ta bude pro tento účel takové údaje zpracovávat u každého pojistníka, a to po dobu nejdéle 20 let od data, kdy byl naposledy pojistníkem v pojištění odpovědnosti, resp. způsobení újmy a dobu nezbytnou k ochraně práv pojistníků a Kanceláře.

Směrnice v této souvislosti v čl. 16 po členských státech požaduje zajistit, aby pojistník měl právo kdykoli požádat o vystavení výkazu uvádějícího uplatněné nároky v rámci odpovědnosti za újmy vůči třetím osobám nebo skutečnost, že žádné takové nároky nebyly uplatněny, ve vztahu k vozidlu nebo vozidlům krytým pojistnou smlouvou, alespoň v průběhu předchozích pěti let smluvního vztahu. Takovou žádost lze podat u pojišťovny nebo u orgánu určeného členským státem. Prohlášení má být pojistníkovi vystaveno do patnácti dnů ode dne podání žádosti. Návrh zákona doplňuje povinnost vydat prohlášení o předchozím škodném průběhu pojištění odpovědnosti Kanceláří, jestliže pojistitel zanikl, resp. již na území České republiky neprovozuje pojištění odpovědnosti. To předpokládá, že Kancelář v rámci svých statistik bude shromažďovat potřebná data. Ta budou sloužit také v případech, kdy by došlo ke zpochybnění předloženého prohlášení nebo také v momentě, kdy pojistník ukončuje pojištění v době kratší než uvedených pěti letech.

Novela směrnice doplnila požadavek, aby se s pojistníky při stanovení výše pojistného nejednalo diskriminačním způsobem, nebyly uplatňovány přirážky k pojistnému z důvodu jejich státní příslušnosti nebo jejich předchozího bydliště v členském státu. Pojišťovny mají zveřejnit obecný přehled jejich zásad týkajících se používání prohlášení o předchozím škodném průběhu při výpočtu pojistného.

Evropské komisi byla svěřena pravomoc přijmout prováděcí akty specifikující formu a obsah tohoto prohlášení. To má obsahovat informace o

• totožnosti pojišťovny nebo subjektu vydávajícího prohlášení;

• totožnosti pojistníka, včetně kontaktních údajů;

• vozidle;

• datu vzniku a zániku pojištění;

• počtu nároků z pojištění odpovědnosti vypořádaných na základě pojistné smlouvy;

• období, na které se prohlášení vztahuje, včetně data vzniku každého nároku;

• další informace relevantní podle pravidel nebo postupů platných v členském státu.

 NahoruRozsah pojištění odpovědnosti

§ 18

(1) Z pojištění odpovědnosti se poskytuje pojistné plnění za újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě.

(2) Nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby za něj pojistitel nahradil v rozsahu a ve výši, v jaké mu vznikla povinnost k náhradě, poškozenému

a) újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením,

b) účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete a škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat,

c) ušlý zisk,

d) účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle § 2798 odst. 2 občanského zákoníku nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem.

(3) Právo pojištěného podle odstavce 2 vzniká, jestliže poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a jestliže ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení.

(4) Pojistitel poskytne plnění v rozsahu a ve výši podle odstavce 2 v penězích, nebylo-li ujednáno jinak, nejvýše však do limitu pojistného plnění ujednaného v pojistné smlouvě.

§ 19

(1) Pojištěný má právo, aby za něj pojistitel nahradil

a) náklady vynaložené zdravotní pojišťovnou na zdravotní služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění, jestliže zdravotní pojišťovna tyto zdravotní služby poskytla poškozenému,

b) regresní náhradu podle zákona upravujícího nemocenské pojištění,

c) náklady hasičského záchranného sboru nebo jednotky sboru dobrovolných hasičů hrazené podle zákona upravujícího činnost hasičského záchranného sboru a

d) regresní náhradu instituci z jiného členského státu, která v souladu s právními předpisy upravujícími systém sociálního zabezpečení poskytla poškozenému dávku z tohoto zabezpečení a které podle těchto předpisů současně vznikl nárok na náhradu této dávky vůči pojištěnému.

(2) Právo pojištěného podle odstavce 1 vzniká, jestliže ke škodné události, která tyto náklady vyvolala, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení.

 NahoruTeritoriální rozsah pojištění odpovědnosti

§ 20

Pojistná smlouva týkající se pojištění odpovědnosti musí být uzavřena tak, aby toto pojištění na základě jediného pojistného krylo pojistné události, které vzniknou na území členských států a států, o kterých rozhodne shromáždění členů Kanceláře podle § 61 odst. 3 písm. g).

§ 21

(1) V případě újmy způsobené provozem tuzemského vozidla na území jiného členského státu se rozsah pojištění odpovědnosti řídí právní úpravou tohoto jiného členského státu, jestliže podle tohoto zákona nebo podle pojistné smlouvy není tento rozsah širší.

(2) Na újmu způsobenou provozem vozidla občanovi členského státu během jeho přímé cesty mezi 2 územími členských států, jestliže se na území, kterým taková osoba projíždí a na kterém došlo ke škodné události, nevztahuje působnost žádné národní kanceláře pojistitelů, se vztahuje právní úprava toho členského státu, na jehož území má vozidlo obvyklé stanoviště.

§ 22

(1) Byla-li újma způsobena vlastníku vozidla provozem jeho vozidla, které v době vzniku újmy řídila jiná osoba, nebo osobě, která s vozidlem, jehož provozem byla této osobě újma způsobena, oprávněně nakládá jako s vlastním nebo se kterým oprávněně vykonává právo pro sebe, a jestliže v době vzniku újmy řídila vozidlo jiná osoba, nahradí pojistitel tomuto vlastníku nebo této osobě pouze újmu podle § 18 odst. 2 písm. a) včetně nákladů vynaložených zdravotní pojišťovnou podle § 19 odst. 1 písm. a) a regresní náhrady podle § 19 odst. 1 písm. b) a d).

(2) V případě střetu vozidel, která jsou ve vlastnictví téže osoby, se pojistné plnění poskytuje za újmu způsobenou této osobě pouze tehdy, jestliže jde o různé provozovatele vozidel zúčastněných na vzniku škodné události a jestliže není současně tato osoba provozovatelem vozidla, na němž byla tato újma způsobena.

§ 23

Pojistitel neposkytuje pojistné plnění za

a) újmu způsobenou řidiči vozidla, a to v rozsahu, v jakém vznikla nebo se zvětšila následkem okolností, které se mu přičítají,

b) škodu podle § 18 odst. 2 písm. b) a c), kterou je pojištěný povinen nahradit svému manželovi nebo osobám, které s ním v době vzniku škodné události žily ve společné domácnosti, s výjimkou škody podle § 18 odst. 2 písm. c), jestliže tato škoda souvisí s újmou podle § 18 odst. 2 písm. a),

c) škodu na vozidle, jehož provozem byla škoda způsobena, jakož i na věcech přepravovaných tímto vozidlem, s výjimkou škody způsobené na věci, kterou měla tímto vozidlem přepravovaná osoba v době vzniku škodné události na sobě nebo u sebe, a to v rozsahu, v jakém je pojištěný povinen škodu nahradit,

d) škodu podle § 18 odst. 2 písm. b) a c) vzniklou mezi vozidly jízdní soupravy tvořené motorovým a přípojným vozidlem, jakož i škodu na věcech přepravovaných těmito vozidly, nejedná-li se o škodu způsobenou provozem jiného vozidla,

e) újmu vzniklou manipulací s nákladem stojícího vozidla,

f) náklady vzniklé poskytnutím léčebné péče, dávky nemocenského pojištění nebo důchodu z důchodového pojištění v důsledku újmy podle § 18 odst. 2 písm. a), kterou utrpěl řidič vozidla, jehož provozem byla tato újma způsobena,

g) újmu vzniklou provozem vozidla při teroristickém činu nebo válečné události, jestliže má tento provoz přímou souvislost s tímto činem nebo událostí,

h) nemajetkovou újmu vzniklou poškozením věci,

i) újmu způsobenou užitím vozidla při organizovaném motoristickém závodu nebo motoristické soutěži probíhající ve vymezeném prostoru mimo běžný provoz vozidel na uzavřených motoristických tratích nebo trasách.

§ 24

Plnění za újmu způsobenou provozem vozidla, v rozsahu, v jakém je pojištěný povinen tuto újmu nahradit a kterou poškozený řádně prokázal, nelze odmítnout ani snížit.

Jednou z nejvýznamnějších změn, které přinesla novela směrnice a která reaguje na rozsudky SDEU, je definice provozu vozidla. Podle té se pojištění odpovědnosti vztahuje na ty škodné události, které byly způsobeny provozem vozidla v době, kdy toto bylo užito jako dopravní prostředek, tedy sloužilo k přepravě osob, zvířat nebo věcí. Dopravou se rozumí účelný a zamýšlený pohyb dopravních prostředků po dopravních cestách, jejím produktem je přeprava (transport) jako cílevědomé přemístění osob, nákladu či zvířat dopravními prostředky po dopravních komunikacích.

Nezáleží přitom na vlastnostech vozidla, což zohledňuje vozidla, pro která je typické dvojí použití např. traktor. Ten může být použit jako tažné vozidlo i jako zdroj energie pro pohon jiných zařízení. Právě tato situace byla předmětem posouzení SDEU ve věci Andrade, kdy byl traktor použit na vinici pro pohon postřikovače. SDEU tak judikoval, že se pojem "provoz vozidel", jenž je uveden v čl. 3 odst. 1 směrnice, nevztahuje na situaci, v níž se účastnil nehody zemědělský traktor, jehož hlavní funkcí v okamžiku vzniku této nehody nebylo sloužit jako dopravní prostředek, ale byl používán jako stroj pro získávání hnací síly nezbytné k pohonu čerpadla herbicidního postřikovače.

Obdobně jako v české judikatuře není pro provoz vozidla rozhodující, zda se v době vzniku újmy pohybovalo. Rozhodující není ani terén, na němž se vozidlo užívá, což je reakcí na rozsudek SDEU ve věci Vnuk, kde soud rozhodl, že pojem "provoz" musí být vykládán v tom smyslu, že na manévr traktoru na dvoře statku, za jehož pomoci chtěl řidič tohoto traktoru vjet s jeho valníkem do stodoly, je třeba pohlížet tak, že spadá pod uvedený pojem. Obdobně ve věci Rodriges soud rozhodl, že čl. 3 odst. 1 směrnice brání takové vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje, aby újmy vzniklé při řízení motorových vozidel na komunikacích a pozemcích, které nejsou "způsobilé k provozu", s výjimkou komunikací a pozemků, které sice za tímto účelem způsobilé nejsou, jsou však "běžně používané", byly vyloučeny z pokrytí povinným pojištěním.

Z výše uvedeného vyplývá, že z pojištění odpovědnosti nelze vyloučit žádnou újmu způsobenou provozem vozidla vymezeného směrnicí, která byla způsobena vozidlem užitým jako dopravní prostředek bez ohledu na to, kde bylo vozidlo provozováno. Využije-li členský stát výjimek stanovených směrnicí, pak musí zabezpečit, že takto vzniklé újmy budou uhrazeny jiným způsobem, ať se jedná o alternativní způsoby odškodnění nebo o plnění z garančního fondu. Újmy způsobené provozem vozidla, nikoli jako dopravního prostředku, např. při činnosti vozidla jako pracovního stroje, do působnosti směrnice nespadají.

Pojistné plnění, které je pojistitel povinen poskytnout poškozenému, odpovídá obecně čl. 3 směrnice, který požaduje, aby pojištění odpovědnosti zahrnovalo jak újmy na zdraví, tak i věcné škody. Současně se přihlíží ke stávající úpravě (§ 6 odst. 2), která se odkazuje na rozsah náhrady újmy obsažený v občanském zákoníku. Zúžení pouze na tuzemskou právní úpravu by však nebylo v souladu s evropskou právní úpravou ani se zelenokaretním systémem, neboť újma způsobená v zahraničí se řídí mezinárodními úpravami.

Podle čl. 4 směrnice Řím II je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde újma vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku újmy, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti. Má-li však osoba, vůči které je vznášen nárok na náhradu újmy, a poškozený v okamžiku vzniku újmy obvyklé bydliště ve stejné zemi, použije se právo této země. Vyplývá-li ze všech okolností případu, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než je země uvedená v odstavci 1 nebo 2, použije se právo této jiné země. Zjevně užší vztah k jiné zemi by mohl být založen zejména na již existujícím vztahu mezi stranami, jakým může být například smlouva, který úzce souvisí s daným civilním deliktem.

Haagská úmluva v čl. 3 až 7 stanoví, že rozhodným právem jsou vnitřní předpisy státu, na jehož území došlo k nehodě, avšak

a) účastní-li se na nehodě pouze jedno vozidlo, jež je registrováno v jiném státě, než kde došlo k nehodě, jsou rozhodné vnitřní předpisy státu registrace pro určení odpovědnosti

• - ve vztahu k řidiči, vlastníku nebo jiné osobě, mající právo k vozidlu, bez ohledu na jejich bydliště,
• - ve vztahu k postižené osobě, kterou je cestující, jehož bydliště je v jiném státě, než kde došlo k nehodě,
• - ve vztahu k postižené osobě nacházející se mimo vozidlo v místě nehody, jestliže má bydliště ve státu registrace,

v případě, že jsou postiženy dvě osoby nebo více osob, určí se rozhodné právo pro každou z nich odděleně,

b) podílejí-li se na nehodě dvě vozidla nebo více vozidel, platí ustanovení písm. a) pouze v případě, že všechna vozidla jsou registrována v témže státu,

c) jestliže se jedna osoba nebo více osob nacházejících se na místě nehody mimo vozidlo nebo vozidla podílí na nehodě, ustanovení písm. a) a b) platí pouze, jestliže všechny tyto osoby mají trvalý pobyt ve státu registrace.

Totéž platí, i když tyto osoby jsou rovněž postiženy nehodou.

Právem rozhodným pro odpovědnost ve vztahu k cestujícímu se řídí též odpovědnost za škody na věcech přepravovaných ve vozidle, jež buď náleží cestujícímu, nebo mu byly svěřeny.

Právem rozhodným pro odpovědnost ve vztahu k vlastníku vozidla se řídí odpovědnost za škodu na jiných věcech přepravovaných ve vozidle, než jsou věci, na něž se vztahuje předchozí odstavec.

Odpovědnost za škody na věcech mimo vozidlo nebo vozidla se řídí vnitřním právem státu, na jehož území došlo k nehodě. Avšak odpovědnost za škodu na osobních věcech náležejících postižené osobě nacházející se mimo vozidlo nebo vozidla se řídí vnitřním právem státu registrace, jestliže toto právo by bylo rozhodné pro odpovědnost vůči poškozenému.

Nejsou-li vozidla registrována nebo jsou-li registrována v několika státech, je rozhodující místo práva státu registrace, právo státu, ve kterém mají obvyklé stanoviště. Totéž platí, jestliže ani vlastník, ani osoba, která vozidlo drží nebo jím nakládá, ani řidič vozidla nemá v době nehody své bydliště ve státu registrace.

Bez ohledu na právo rozhodné pro stanovení odpovědnosti, přihlíží se podle Haagské úmluvy vždy k předpisům o řízení a bezpečnosti dopravy platným v místě a v době nehody.

Úhrada účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování nároků je specifickým způsobem náhrady, která byla zavedena již při vzniku stávajícího zákona. V zahraničí se k jejich úhradě využívá pojištění právní ochrany. Omezení nákladů vynaložených v souvislosti s věcnou škodou nebo ušlým ziskem zůstává omezeno na případy marného uplynutí lhůty pro plnění pojistitele nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem. Podmínkou vzniku práva na pojistné plnění je to, že poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal, a také to, že ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení.

Občanský zákoník v § 2951 NOZ upřednostňuje naturální náhradu újmy a není-li to možné nebo žádá-li o to poškozený, uhradí se v penězích. Nemajetková újma se odčiní v penězích, pokud jiný způsob zadostiučinění nezabezpečí odpovídající odčinění. Naopak, v případě plnění pojistitele se upřednostňuje plnění v penězích, avšak to nevylučuje ujednání o jiném způsobu plnění, je-li to pro poškozeného vhodnější.

Mimo samotné náhrady újmy způsobené provozem vozidla poškozenému jsou z pojištění odpovědnosti hrazeny i některé další náklady. V první řadě se jedná o náklady vynaložené zdravotní pojišťovnou na zdravotní služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění podle § 55 zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění, které zdravotní pojišťovna uhradila za zdravotní služby poskytnuté poškozenému. V daném případě se nejedná o regresní náhradu, ale o právo příslušné zdravotní pojišťovny vůči třetí osobě na náhradu nákladů na hrazené zdravotní služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči jejímu pojištěnci. Náhrada je příjmem fondů zdravotní pojišťovny.

Dalším hrazeným nákladem je regresní náhrada podle § 126 zákona upravujícího nemocenské pojištění. Ten, kdo způsobil, že v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku podle uvedeného zákona, je povinen zaplatit orgánu nemocenského pojištění regresní náhradu. Nárok na regresní náhradu nemá orgán nemocenského pojištění vůči pojištěnci, jemuž byla dávka vyplacena.

Pojištěný má z pojištění odpovědnosti také právo na úhradu nákladů hasičského záchranného sboru nebo jednotky sboru dobrovolných hasičů hrazených podle § 44 zákona o hasičském záchranném sboru. Podle této úpravy se uhradí, mimo jiné, náklady vzniklé při zásahu z důvodu vzniku újmy způsobené provozem vozidla Hasičskému záchrannému sboru kraje, záchrannému útvaru a zřizovateli jednotky sboru dobrovolných hasičů obce, která je zařazena do seznamu jednotek v nařízení kraje, kterým se stanoví podmínky k zabezpečení plošného pokrytí území kraje jednotkami požární ochrany, a která zasahovala na výzvu operačního a informačního střediska hasičského záchranného sboru kraje. Náklady jsou hrazeny za každou započatou hodinu zásahu paušální částkou stanovenou nařízením vlády č. 263/2013 Sb. ve výši 5 600 Kč. Uhrazené náklady slouží k zajištění činnosti hasičského záchranného sboru kraje, záchranného útvaru nebo zřizovatele jednotky sboru dobrovolných hasičů obce. Hasičský záchranný sbor uplatňuje náhradu nákladů přímo proti

• příslušné pojišťovně, která uzavřela pojistnou smlouvu podle zákona upravujícího pojištění odpovědnosti z provozu vozidla týkající se vozidla, jehož provozem byla způsobena újma,

• Kanceláři, pokud byla provozem vozidla způsobena újma, kterou je povinna nahradit z garančního fondu,

• Ministerstvu vnitra, pokud byla újma způsobena provozem tuzemského vozidla, které nemá podle tohoto zákona povinnost uzavřít pojistnou smlouvu, nebo

• Ministerstvu obrany, pokud byla újma způsobena provozem vozidla Armády České republiky, které nemá podle tohoto zákona povinnost uzavřít pojistnou smlouvu.

Co se týká teritoriálního rozsahu pojištění odpovědnosti, pak podle čl. 14 směrnice jsou členské státy povinny přijmout nezbytná opatření, aby všechny pojistné smlouvy pojištění odpovědnosti

• pokrývaly, na základě jediného pojistného a během celé doby trvání smlouvy, celé území Společenství, tj. členské státy Evropské unie a jiné státy tvořící Evropský hospodářský prostor, včetně případného období, během kterého zůstane vozidlo v jiných členských státech po dobu trvání smlouvy, a

• na základě tohoto jediného pojistného zaručovaly pojistnou ochranu předepsanou právními předpisy v každém členském státě, popřípadě pojistnou ochranu předepsanou právními předpisy v členském státě, ve kterém má vozidlo své obvyklé stanoviště, pokud je tato pojistná ochrana vyšší.

Teritoriální rozsah pojištění odpovědnosti lze rozšířit i na území jiných států než členských států, jde-li o státy zelenokaretního systému, kdy řidič vozidla při jeho pohybu na území takového státu prokazuje existenci pojištění odpovědnosti zelenou kartou. Tyto státy určí shromáždění členů na rozdíl od současnosti, kdy jsou uvedeny ve vyhlášce Ministerstva financí. Mimo tyto státy lze pojištění odpovědnosti dohodou rozšířit i na území jiných států uvedených na zelené kartě, než států, pokud tuto platnost pojištění pojistitel vyznačí na zelené kartě (např. Izrael, Maroko, Írán).

Článek 3 směrnice požaduje po členských státech, aby pojistná smlouva kryla újmy na zdraví nebo věcné škody podle právních předpisů platných v ostatních členských státech, a současně také újmy vzniklé během přímé cesty příslušníka členského státu mezi dvěma územími, na něž se vztahuje Smlouva, neexistuje-li národní kancelář pojistitelů odpovědná za území, kterým projíždějí. V těchto případech je taková újma kryta podle právních předpisů o povinném pojištění platných v členském státě, na jehož území má vozidlo obvyklé stanoviště.

Podle čl. 14 písm. b) směrnice pak musí členské státy zaručit, že na základě jediného pojistného bude poskytnuta pojistná ochrana stanovená právními předpisy v každém členském státě, a také pojistná ochrana podle právních předpisů v členském státě, ve kterém má vozidlo své obvyklé stanoviště, pokud je tato vyšší.

Z pojištění odpovědnosti se poskytuje pojistné plnění za újmu, kterou je pojištěný povinen nahradit poškozenému jako třetí osobě. Tím se návrh vymezuje oproti jiným státům. Například v Norsku se v některých případech hradí újma vzniklá řidiči vozidla, který ji způsobil. Nově se však nebude hradit pouze újma způsobená řidiči vozidla, a to v rozsahu, v jakém vznikla nebo se zvětšila následkem okolností, které se mu přičítají. Nelze vylučovat z plnění újmy způsobené řidiči vozidla, např. v případě střetu vozidel, kdy se rozlišuje míra zavinění vzniku újmy nebo v případě technické závady vozidla, kdy je povinen nahradit újmu způsobenou provozem vozidla v důsledku této závady jeho provozovatel.

Nově se rozšiřuje rozsah pojištění odpovědnosti o regresní náhradu instituci, která poškozenému v souladu s právními předpisy upravujícími systém sociálního zabezpečení členského státu jeho bydliště poskytla dávky z tohoto zabezpečení. Jde o reakci zejména na některé rozsudky, které poukazovaly na absenci pojistného krytí v případech regresních náhrad podle čl. 85 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (např. 25 Cdo 617/2019, NS 25 Cdo 589/2020). Uvedené ustanovení upravuje pravidla, kterými se řídí práva instituce odpovědné za poskytování dávek vůči třetí straně, která je povinna poskytnout náhradu za úraz, jenž byl důsledkem událostí, k nimž došlo v jiném členském státu. Lze se tak ztotožnit s konstatováním Ústavního soudu, který se v dané věci vyjádřil, že i "při vynaložení maximální preventivní péče v podobě navýšení zákonného limitu pojistného plnění v pojistné smlouvě provozovatel nebude před plněním náhrad jednoznačně souvisejících s dopravní nehodou v podobě regresního nároku zahraniční instituce v budoucnu ochráněn. Naznačená míra nejistoty jakéhokoli provozovatele ohledně následků souvisejících s dopravní nehodou je podle názoru Ústavního soudu zcela neúnosná.".

Navrhované výluky z pojištění navazují na čl. 12 směrnice, podle něhož

• musí pojištění odpovědnosti krýt újmy na zdraví všech osob cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče, vyplývající z provozu vozidla;

• rodinní příslušníci pojistníka, řidiče či kterékoli jiné osoby povinné k náhradě újmy, která je kryta pojištěním, nesmějí být v důsledku tohoto příbuzenského vztahu vyloučeni z pojištění u újem na zdraví, které sami utrpěli;

• pojištění odpovědnosti musí krýt újmu na zdraví a věcnou škodu utrpěnou chodci, cyklisty a dalšími nemotorizovanými uživateli pozemních komunikací, kteří v důsledku škodné události mají nárok na náhradu újmy.

Výluky z pojištění odpovědnosti jsou do značné míry regulovány v čl. 13 směrnice. Za neplatné se považuje zákonné ustanovení či smluvní ujednání, které by z pojištění odpovědnosti vylučovalo újmy způsobené osobami, které nejsou oprávněny k řízení či užívání vozidla, resp. k tomu nemají řidičské oprávnění, nebo osobami porušujícími zákonem stanovené technické podmínky týkající se stavu a bezpečnosti vozidla, jehož provozem byla újma způsobena. To platí i v případě, pokud by taková ustanovení vylučovala z pojistného krytí cestující z toho důvodu, že věděli nebo měli vědět, že řidič vozidla byl v době vzniku újmy pod vlivem alkoholu nebo jiné omamné látky.

Lze však uplatnit výluky z pojištění odpovědnosti v případě osob, které do vozidla, jehož provozem byla újma způsobena, dobrovolně nastoupily, může-li pojistitel prokázat, že věděly o tom, že vozidlo bylo odcizeno. Členské státy nemusí v případě újem vzniklých na jejich území snížit náhradu újmy z pojištění odpovědnosti v rozsahu, v jakém může poškozený obdržet náhradu újmy od orgánu sociálního zabezpečení.

Co se týká odcizených vozidel, mohou členské státy stanovit, že místo pojistitele bude náhrada újmy uhrazena z garančního fondu, avšak bez možnosti regresu vůči obdobnému garančnímu fondu členského státu, ve kterém má takové vozidlo obvyklé stanoviště. V případě věcných škod hrazených z garančního fondu lze stanovit spoluúčast poškozeného do výše 250 EUR.

Uvedená omezení směrnice se také promítají do nemožnosti odmítnout ani snížit plnění v rozsahu podle tohoto zákona, kterou poškozený řádně prokázal. To znamená, že se tím rozumí jak pojistné plnění pojistitele, tak i alternativních plnění, která tento zákon upravuje včetně plnění z garančního fondu.

Při přípravě novely směrnice byla široce diskutována i otázka krytí újmy vzniklé provozem vozidla při teroristickém činu nebo válečné události, jestliže má tento provoz přímou souvislost s tímto činem nebo událostí. To se, mimo jiné, promítlo i do preambule směrnice 2021/2118/EU, kde se v bodu 9 tato problematika zmiňuje. Členským státům je tak zachována možnost vyloučit takto vzniklé újmy z pojištění odpovědnosti, jestliže členské státy zajistí, že v takových případech budou poškozené osoby odškodněny způsobem, který se co nejvíce blíží směrnici. V našem právním řádu jde o peněžitou pomoc podle zákona o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), který implementuje směrnici Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV.

Z pojištění odpovědnosti se pojistné plnění neposkytuje ani za nemajetkové újmy vzniklé poškozením věci, za kterou lze považovat tzv. mimořádnou cenu věci podle § 492 odst. 2 občanského zákoníku. Jedná se o náhradu hodnoty s přihlédnutím ke zvláštním poměrům nebo ke zvláštní oblibě vyvolané náhodnými vlastnostmi věci. V § 2969 odst. 2 NOZ se pak jedná o hodnotu věci vyjádřenou jako cenu zvláštní obliby. Tu je povinen nahradit škůdce, který věc poškodil ze svévole nebo ze škodolibosti. Cena zvláštní obliby bude předpokládat čistě osobní vztah k určité věci, čímž nabude tato věc určitých nahodilých subjektivních vlastností, takže ji nelze nahradit věcí jinou a že věc má vyšší cenu jen pro určitou osobu nebo pouze pro určitý okruh osob. Pojistné plnění se také neposkytne za újmy způsobené užitím vozidla při motosportu definovaném v § 9.

 NahoruZvláštní ustanovení pro zánik pojištění

§ 25

Pojištění odpovědnosti zanikne

a) výpovědí podle občanského zákoníku,

b) odcizením tuzemského vozidla; má se za to, že vozidlo bylo odcizeno, jakmile Policie České republiky přijala oznámení o odcizení vozidla,

c) dnem vyřazení tuzemského registrovaného vozidla z provozu podle zákona upravujícího podmínky provozu vozidel na pozemních komunikacích, nebylo-li dohodnuto jeho přerušení, nebo

d) dnem, kdy nastala nevratná změna znemožňující provoz tuzemského vozidla; v případě tuzemského registrovaného vozidla, se vozidlo považuje za zaniklé dnem zápisu této skutečnosti v registru silničních vozidel.

§ 26

Pojistník je povinen oznámit pojistiteli bez zbytečného odkladu vznik skutečnosti podle § 25 písm. b) až d), změnu vlastnictví vozidla a skutečnost, která vedla k zániku jeho pojistného zájmu na pojištění odpovědnosti.

Navrhovaná právní úprava nepřejímá, s výjimkou výpovědi podle občanského zákoníku (§ 2802, § 2805 až 2807), stávající § 12 upravující zániky pojištění v pojištění odpovědnosti a opírá se v této souvislosti o právní úpravu povinného pojištění v občanském zákoníku (§ 2779 až 2781), která, mimo jiné, výslovně stanoví, že v případě povinného pojištění se lze od ustanovení upravujících pojistnou smlouvu odchýlit jen tehdy, připouští-li to zákon a nedojde-li tím ke snížení rozsahu pojištění stanoveného jiným zákonem. Co se týká výpovědi pojištění, pak podle § 2781 občanského zákoníku může pojistitel povinné pojištění vypovědět pouze tehdy, pokud to jiný zákon připouští. Aby nebylo dané pojištění odpovědnosti sjednáváno pouze s omezenou dobou platnosti, umožňuje se i pojistiteli využít možnost pojištění vypovědět podle občanského zákoníku. Navíc stávající právní úprava § 6 odst. 1 a § 12 odst. 1 písm. a) vyvolává řadu problémů. Široce pojatá osoba pojištěného společně se zánikem pojištění odpovědnosti oznámením změny vlastníka pojistiteli vede v praxi k naprosto nespravedlivému zatěžování pojistníka, který ztratil pojistný zájem na daném pojištění, škodným průběhem nového vlastníka vozidla. Přitom z hlediska jak pojistného zájmu, tak i pojistného rizika, které je předmětem pojištění, nemá vlastnictví vozidla žádný relevantní význam. Bez ohledu na to, že ve většině případů je vlastník vozidla současně i jeho provozovatelem, ten, kdo rozhoduje o způsobu užití vozidla a kdo nese objektivní odpovědnost za újmu způsobenou jeho provozem, je provozovatel vozidla. V této souvislosti je třeba zmínit i nesoulad s ustanovením občanského zákoníku upravujícím zánik pojištění z důvodu zániku pojistného zájmu a zvláštní úpravou zániku pojištění v případě změny vlastnictví majetku, resp. odpovědnosti za újmu, kdy pojištění zaniká dnem oznámení změny vlastníka pojistiteli. Lze se jen dohadovat, zda jde o omyl zákonodárce nerespektováním základního pravidla, že vznik a trvání pojištění je podmíněn existencí pojistného zájmu pojistníka, nebo o úmyslné potlačení tohoto principu z důvodu zachování pojistné ochrany nejen nového vlastníka, ale i věřitelů či poškozených. Jak na str. 826 uvádí Velký komentář k občanskému zákoníku, § 2716 až 2893 (Melzer/Tégl, C∙H∙BECK, Praha 2021), "Vzájemný poměr mezi pojistníkem a pojištěným zpravidla formálně upraven není, a nelze tudíž na pojistníkovi spravedlivě požadovat, aby setrval v závazku z pojištění bez ohledu na osobu pojištěného, přičemž mu v tomto vztahu vznikají pouze povinnosti (zejména hradit pojistné)." Z tohoto důvodu se v doprovodném zákonu navrhují 3 varianty řešení tohoto nesouladu.

§ 27

 NahoruProhlášení o škodném průběhu pojištění

(1) Pojistitel, u kterého je sjednáno pojištění odpovědnosti nebo u kterého bylo toto pojištění sjednáno naposled, vydá pojistníkovi prohlášení o škodném průběhu pojištění odpovědnosti do 15 dnů ode dne, kdy ho o to písemně požádá. Prohlášení se vyhotovuje v českém a anglickém jazyce. Jde-li o pojistitele, který ukončil svoji činnost v pojištění odpovědnosti na území České republiky, vydá toto prohlášení Kancelář.

(2) Formu a náležitosti prohlášení podle odstavce 1 stanoví Ministerstvo financí vyhláškou, a to v rozsahu, v jakém je nestanoví přímo použitelný předpis Evropské unie.

Hlava III

 NahoruPráva a povinnosti z pojištění odpovědnosti

§ 28

 NahoruPovinnosti pojištěného vůči poškozenému

Pojištěný je povinen bez zbytečného odkladu doložit poškozenému na jeho žádost údaje nezbytné pro uplatnění práva poškozeného na plnění podle § 30 odst. 1, nejméně však

a) své jméno, popřípadě jména, a příjmení a bydliště, název nebo obchodní firmu a sídlo,

b) jméno, popřípadě jména, a příjmení a bydliště, název nebo obchodní firmu a sídlo vlastníka a provozovatele vozidla,

c) obchodní firmu a sídlo pojistitele, popřípadě též adresu sídla pobočky pojistitele v České republice,

d) číslo pojistné smlouvy a

e) státní poznávací značku vozidla, byla-li újma způsobena provozem registrovaného vozidla.

§ 29

 NahoruPovinnosti pojištěného vůči pojistiteli

(1) Pojištěný oznámí bez zbytečného odkladu pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, předloží mu příslušné doklady a v průběhu šetření škodné události postupuje v souladu s pokyny pojistitele.

(2) Pojištěný bez zbytečného odkladu sdělí pojistiteli, že

a) bylo proti němu uplatněno právo na náhradu újmy, a vyjádří se k požadované náhradě a její výši,

b) v souvislosti se škodnou událostí bylo zahájeno správní nebo trestní řízení, a neprodleně informuje pojistitele o jeho průběhu a výsledku,

c) poškozený uplatnil právo na náhradu újmy u soudu nebo u jiného příslušného orgánu, pokud se o této skutečnosti pojištěný dozví.

(4) V případě újmy způsobené soupravou vozidel sestávající z tažného vozidla a přípojného vozidla podléhajícího pojištění odpovědnosti, má poškozený právo na pojistné plnění proti pojistiteli, který sjednal pojištění odpovědnosti z provozu přípojného vozidla, nelze-li údaje k tažnému vozidlu zjistit.

(5) Pojistitel podle odstavce 4 má proti pojistiteli, který sjednal pojištění odpovědnosti z provozu tažného vozidla, právo na náhradu pojistného plnění poskytnutou poškozenému. Nelze-li pojistitele, který sjednal pojištění odpovědnosti z provozu tažného vozidla zjistit, má pojistitel podle odstavce 4 právo na náhradu pojistného plnění proti Kanceláři.

Povinnosti pojištěného vůči poškozenému kopírují současnou právní úpravu a jejich cílem je zajistit poškozenému údaje nezbytné k uplatnění jeho práva na plnění. To platí obdobně i pro povinnosti pojištěného vůči pojistiteli, které doplňují § 2796 občanského zákoníku. Včasné oznámení škodné události je podmínkou zejména pro zahájení šetření pojistitele a tím i co nejrychlejšího odškodnění, které se obecně řídí § 2797 občanského zákoníku.

§ 30

 NahoruPřímý nárok poškozeného na plnění z pojištění odpovědnosti

(1) Poškozený má právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti přímo proti příslušnému pojistiteli, právo na plnění má proti Kanceláři v případě újmy podle § 66 odst. 1 nebo proti osobě, která je podle tohoto zákona povinna mu za pojištěného nahradit újmu způsobenou provozem vozidla.

(2) Při uplatnění práva na plnění podle odstavce 1 předloží poškozený společný záznam o dopravní nehodě, jedná-li se o dopravní nehodu nepodléhající oznámení Policii České republiky podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích.

(3) Požaduje-li pojistitel od pojištěného v případě dopravní nehody podle odstavce 2 její oznámení Policii České republiky, nahradí pojištěnému náklady s tím spojené.

Právo poškozeného uplatnit svůj nárok na pojistné plnění vyplývá z čl. 18 směrnice, kde se členským státům ukládá povinnost zajistit, aby poškození v důsledku nehod způsobených vozidlem krytým pojištěním měli přímý nárok vůči pojišťovně, která toto pojištění odpovědnosti sjednala. Jak se uvádí v bodu 32 preambule směrnice 2009/103/ES, poškozené osoby mohou také zahájit soudní řízení proti pojistiteli občanskoprávní odpovědnosti v členském státě, na jehož území mají bydliště nebo sídlo.

Přímý nárok poškozeného však není zúžen jen na příslušnou pojišťovnu, ale stejná práva na plnění musí mít i poškozený, který utrpěl újmu hrazenou Kanceláří z garančního fondu, nebo újmu způsobenou provozem vozidla s výjimkou z pojištění odpovědnosti hrazenou Ministerstvem vnitra nebo Ministerstvem obrany. V těchto případech se však nejedná o plnění pojistné, neboť nevyplývá z pojistného závazku, ale o plnění založené navrhovaným zákonem. Tento přímý nárok musí mít také poškozený, kterému vzniklo právo na pojistné plnění z alternativního pojištění podle § 9.

Podmínka sepsat společný záznam o dopravní nehodě, který musejí podepsat a neprodleně předat pojistiteli její účastníci, vyplývá z § 47 zákona o silničním provozu. Ten se sepisuje v případech, kdy nevznikne povinnost oznámit nehodu Policii České republiky. Tato povinnost nevzniká, nedojde-li při dopravní nehodě

• k usmrcení nebo zranění osoby,

• k hmotné škodě zřejmě převyšující na některém ze zúčastněných vozidel, včetně přepravovaných věcí, částku 100 000 Kč,

• k hmotné škodě na majetku třetí osoby, s výjimkou škody na vozidle, jehož řidič má účast na dopravní nehodě nebo škody na věci přepravované v tomto vozidle,

• k poškození nebo zničení součásti nebo příslušenství pozemní komunikace,

anebo, kdy účastníci dopravní nehody nemohou sami bez vynaložení nepřiměřeného úsilí zabezpečit obnovení plynulosti provozu na pozemních komunikacích.

Záznam o dopravní nehodě musí obsahovat identifikaci místa a času dopravní nehody, jejích účastníků a vozidel, její příčiny, průběhu a následků; záznam lze pořídit a jednotlivě autentizovat též elektronicky, podepíší-li jej účastníci elektronickým podpisem. Dopravní nehodou se podle zákona o silničním provozu rozumí událost v provozu na pozemních komunikacích, například havárie nebo srážka, která se stala nebo byla započata na pozemní komunikaci a při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby nebo ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu. Z toho vyplývá, že dopravní nehoda je svým významem pojmem užším než škodná událost v pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, která může nastat nebo být započata i mimo pozemní komunikaci a také v souvislosti s provozem vozidla, které není v době jejího vzniku v pohybu. Příkladem je zahoření stojícího vozidla v garáži.

Směrnice 2021/2118/EU doplnila přímý nárok poškozeného na pojistné plnění proti pojistiteli přípojného vozidla, pokud nelze zjistit údaje k tažnému vozidlu. V principu platí, že újmy způsobené soupravou vozidel jsou hrazeny z pojištění odpovědnosti tažného vozidla. Mohou však nastat okolnosti, kdy poškozený s ohledem na provozní, povětrnostní a jiné okolnosti není schopen identifikovat tažné vozidlo. EU proto zavádí možnost poškozeného uplatnit nárok na pojistné plnění u pojistitele přípojného vozidla s tím, že tomuto pojistiteli vyplacené plnění nahradí pojistitel tažného vozidla, přičemž má oproti poškozenému větší možnosti zjistit jak vlastníka tažného vozidla, tak i jeho pojistitele. Pokud tomu okolnosti brání, může tuto náhradu požadovat po garančním fondu.

§ 31

 NahoruŠetření pojistitele

Ukončení šetření škodné události nemůže pojistitel podmiňovat ukončením řízení o trestném činu nebo přestupku, ledaže v něm poškozený uplatnil právo na náhradu újmy způsobené provozem vozidla.

§ 32

 NahoruVozidla vybavená záznamovým zařízením

(1) Provozovatel autonomního, poloautonomního nebo jiného vozidla, které bylo povinně vybaveno záznamovým zařízením, umožní pojistiteli v rámci šetření škodné události z pojištění odpovědnosti získání údajů z tohoto zařízení.

(2) Autonomním vozidlem se pro účely tohoto zákona rozumí motorové vozidlo, které je svým provozem nezávislé na řidiči a jehož orientaci v prostoru a pohyb zabezpečuje počítačový systém. Poloautonomním vozidlem se pro účely tohoto zákona rozumí motorové vozidlo, které podmínku nezávislosti na řidiči splňuje pouze částečně.

§ 33

 NahoruSdělování údajů z trestního nebo správního řízení

Orgán činný v trestním řízení nebo orgán projednávající přestupek sděluje pojistiteli nebo Kanceláři údaje týkající se škodné události, není-li ohroženo řízení o trestném činu nebo projednávání přestupku. Tyto údaje se sdělují způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Postup při šetření škodné události do značné míry upravuje čl. 22 směrnice, který požaduje, aby členské státy pod hrozbou sankcí zajistily, že do tří měsíců ode dne, kdy poškozený podal svou žádost o náhradu újmy buď přímo příslušné pojišťovně, nebo jejímu škodnímu zástupci, aby tato pojišťovna

• učinila poškozenému odůvodněnou nabídku náhrady újmy v případech, kdy není odpovědnost popírána a újmy byly vyčísleny, nebo

• poskytla odůvodněnou odpověď k bodům žádosti v případech, kdy je odpovědnost popírána nebo nebyla jasně stanovena nebo újma nebyla plně vyčíslena.

Členské státy mají také přijmout opatření k zajištění toho, aby v případech, kdy není nabídka učiněna do tří měsíců, byla částka náhrady újmy poškozenému nabídnutá pojišťovnou nebo přiznaná soudem navýšena o úrok.

Toto ustanovení bylo implementováno do obecné úpravy pojistné smlouvy v § 2798 odst. 2 občanského zákoníku a současně se v něm stanoví, že porušením dané povinnosti na straně pojistitele je tento v prodlení. To znamená, že je pojistitel povinen platit úrok z prodlení. Jeho výše je podle § 1970 občanského zákoníku upravena nařízením vlády.

Pro šetření pojistné události pak platí i ostatní ustanovení občanského zákoníku, zejména § 2796 a 2797, pokud navrhovaný zákon neupravuje tyto vztahy jinak. Jedná se zejména o stanovení doby ukončení šetření pojistitele, kterou je sdělení výsledků šetření osobě, která uplatnila právo na pojistné plnění. Výši pojistného plnění, popř. důvod jeho zamítnutí, je pojistitel na žádost této osoby písemně zdůvodnit. Tím není dotčena jeho povinnost poskytnout na žádost poškozeného přiměřenou zálohu podle § 2798 odst. 2 občanského zákoníku.

Poměrně velká diskuse se při projednávání návrhu směrnice vedla i ohledně plynulého vyřizování újem, pokud je podle vnitrostátních předpisů požadováno hlášení o nehodě. Členské státy tak mají podle bodu 5d novely směrnice přijmout veškerá vhodná opatření k usnadnění včasného poskytování poškozeným osobám, jejich pojistitelům nebo jejich právním zástupcům základních údajů nezbytných pro likvidaci újem. To návrh zákona řeší povinností příslušných orgánů sdělovat pojistiteli nebo Kanceláři údaje o dopravní nehodě týkající se škodné události. Podmínkou je, že tím nedochází k ohrožení řízení vedeného tímto orgánem. Rozsah sdělovaných údajů se řídí § 123 zákona o silničním provozu, podle kterého Policie České republiky vede evidenci dopravních nehod, která obsahuje údaje o účastnících dopravní nehody, o vozidlech, která na ní měla účast, o místu a době jejího vzniku a o jejích příčinách.

Ve stávající praxi se často vyskytuje snaha pojistitelů podmiňovat ukončení šetření škodné události ukončením projednávání přestupku spáchaného v souvislosti s touto událostí. Tento postup je však neoprávněný. Pojišťovna šetří událost, u které zkoumá občanskoprávní odpovědnost za újmu, tedy vznik a rozsah povinnosti pojištěného nahradit újmu způsobenou provozem či užitím vozidla. Správní orgán, naopak, v řízení o přestupku zjišťuje skutečnosti, které mají vyvrátit nebo potvrdit spáchání přestupku obviněným, tedy jeho veřejnoprávní odpovědnost. Správní řízení tak může skončit osvobozujícím rozhodnutím či být jinak ukončeno, např. promlčením. To ale neznamená, že by se tím pojistná událost stala nelikvidní. Obviněný z přestupku navíc často není osobou, které vzniká povinnost nahradit újmu. Příkladem může být řidič společnosti jako její zaměstnanec, který sice porušil pravidla silničního provozu a způsobil dopravní nehodu, způsobenou újmu je však v souladu s § 2914 občanského zákoníku povinna nahradit společnost jako zaměstnavatel.

S vývojem autonomních a poloautonomních vozidel vzniká potřeba pojistitele získat údaje o provozu takového vozidla z jeho záznamového zařízení, které jsou nezbytné pro šetření škodné události, zejména příčin jejího vzniku. Další vývoj by měl ukázat, do jaké míry bude možné získávat údaje přímo od výrobce takových vozidel a jak se posune právní úprava týkající se jeho povinnosti nahradit újmu vzniklou provozem jím vyrobených vozidel. S ohledem na složitost těchto vozidel a množství dodavatelů jednotlivých komponentů lze předpokládat, že zůstane zachován koncept objektivní odpovědnosti jeho provozovatele založený na zvláštní povaze provozu dopravního prostředku, který je pro poškozeného nejpřehlednější.

 NahoruPrávo pojistitele na náhradu vyplaceného plnění

§ 34

(1) Pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný

a) újmu způsobil úmyslně nebo provozem vozidla, které použil bez vědomí nebo proti vůli provozovatele vozidla,

b) bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích pořídit společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele nebo možnost pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění,

c) bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody nebo jinak znemožnil nebo ztížil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody,

d) bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle § 29 a v důsledku toho byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele,

e) bez zřetele hodného důvodu jako řidič vozidla odmítl podrobit se na výzvu příslušného orgánu zkoušce na přítomnost alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo,

f) řídil vozidlo a nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, s výjimkou řízení vozidla osobou, která se učí vozidlo řídit nebo skládá zkoušku z řízení vozidla, a to vždy pouze pod dohledem oprávněného učitele nebo řidiče cvičitele individuálního výcviku,

g) řídil vozidlo v době, kdy mu byl uložen zákaz činnosti řídit vozidlo,

h) řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo,

i) předal řízení vozidla osobě splňující některou z podmínek uvedených v písmenech f) až h), nebo

j) újmu způsobil provozem vozidla jako opravce v době jeho opravy.

(2) Pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný vědomě nebo z nedbalosti porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích tím, že provozoval nebo užil vozidlo,

a) které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí, nebo

b) jehož technická způsobilost k provozu vozidla nebyla schválena.

(3) Právo pojistitele podle odstavce 2 vzniká, jestliže bylo porušení podle odstavce 2 v příčinné souvislosti se vznikem újmy, kterou je pojištěný povinen nahradit.

(4) K náhradě podle odstavce 1 písm. f) až i) je společně a nerozdílně s pojištěným zavázán také provozovatel vozidla, jestliže neprokáže, že nemohl jednání pojištěného ovlivnit.

§ 35

Pojistitel má proti pojistníkovi právo na náhradu toho, co za pojištěného plnil z důvodu újmy způsobené provozem vozidla, jestliže její příčinou byla skutečnost, kterou pro vědomě nepravdivé nebo neúplné odpovědi nemohl pojistitel zjistit při sjednávání pojištění a která byla pro uzavření pojistné smlouvy podstatná.

§ 36

Součet požadovaných náhrad podle § 34 a 35 nesmí být vyšší než plnění vyplacené pojistitelem v důsledku škodné události, se kterou toto právo pojistitele souvisí.

Právo pojistitele proti pojištěnému na náhradu vyplaceného pojistného plnění v podstatě přejímá současnou úpravu. Podmínkou je, že pojistitel pojištěnému prokáže uvedené skutečnosti. Zvláštností je u povinných pojištění povinnost plnění pojistitele i v případě újmy způsobené úmyslně. Obecně je pro pojištění charakteristický závazek pojistitele plnit v případě vzniku nahodilé události (§ 2758 odst. 1 občanského zákoníku). U povinných pojištění však § 2779 odst. 2 občanského zákoníku dělá výjimku a upřednostňuje ochranu poškozených, neboť právě to je hlavní důvod, proč zákonodárce ukládá povinnost pojištění jako jednu ze základních podmínek provozování nebo výkonu určité činnosti.

Obdobné právo by mělo pojistiteli vznikat proti pojistníkovi, který vědomě uvedl při uzavření pojistné smlouvy nepravdivé nebo neúplné odpovědi, jejichž nepravdivost nemohl pojistitel zjistit a která byla podstatná pro právo na úhradu částky, kterou vyplatil z důvodu újmy způsobené provozem vozidla. V dobrovolně uzavíraném pojištění může pojistitel v takovém případě od smlouvy odstoupit podle § 2808 občanského zákoníku. V povinném pojištění lze podle § 2781 občanského zákoníku od pojistné smlouvy odstoupit jen tehdy, pokud to zákon připouští. V pojištění odpovědnosti to není možné, neboť poškozený by tak byl odkázán pouze na schopnost škůdce způsobenou újmu nahradit. Z tohoto důvodu se odstoupení od pojistné smlouvy nepřipouští, ale zakotvuje se právo pojistitele na náhradu poskytnutého plnění proti pojistníkovi, který se daného jednání dopustil.

Z důvodů uvedených v odůvodnění k § 17 se nově navrhuje i regresní právo pojistitele proti opravci vozidla, pokud k újmě došlo v době opravy vozidla. To by mělo opravce vozidla, který je v době jeho opravy považován za provozovatele, nutit ke sjednání pojištění své provozní odpovědnosti. Je třeba vzít v úvahu, že pojistné riziko opravce se zásadně odlišuje od pojistného rizika obvyklého provozovatele vozidla, jehož zhodnocení je mimo možnosti pojistitele při sjednávání pojištění a kalkulaci pojistného. Pojistník může také v případě dlouhodobější opravy vozidla pojištění přerušit a případná újma způsobená jeho provozem v době opravy by měla být hrazena Kanceláří a následným regresem proti opravci vozidla.

Právo pojistitele proti pojištěnému na úhradu nákladů spojených s šetřením pojistné události nebo jiných nákladů vyvolaných jeho zaviněným porušením zákonem stanovených povinností v případě vzniku pojistné události je obsahem § 2797 občanského zákoníku.

§ 37

 NahoruPlnění za újmu z provozu vozidla s výjimkou z pojištění odpovědnosti

(1) Újmu způsobenou provozem vozidla podle § 7 odst. 1 písm. b), písm. c) bodu 1 a písm. d) nahradí ve stejném rozsahu jako pojistitel za stát Ministerstvo vnitra. Újmu způsobenou provozem vozidla podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 2 nahradí Ministerstvo obrany podle zákona upravujícího ozbrojené síly České republiky.

(2) Provozovatel vozidla s výjimkou z pojištění odpovědnosti oznámí Ministerstvo vnitra nebo Ministerstvu obrany skutečnosti podle § 29. Poškozený má právo na náhradu újmy přímo proti Ministerstvu vnitra nebo Ministerstvu obrany. Činnosti spojené s náhradou újmy hrazenou Ministerstvem vnitra nebo Ministerstvem obrany může na základě dohody vykonávat jménem a na účet Ministerstva vnitra nebo Ministerstva obrany jimi pověřená osoba.

(3) Dojde-li k újmě způsobené provozem vozidla podle odstavce 1 na území státu podle § 20, nahradí tuto újmu Kancelář. Ministerstvo vnitra nahradí Kanceláři vyplacené plnění včetně nákladů spojených s vyřízením škodné události. To platí obdobně i v případě újmy hrazené Ministerstvem obrany.

(4) Nahradilo-li Ministerstvo vnitra újmu způsobenou provozem vozidla, kterou je povinna nahradit osoba, která provozuje vozidlo podle odstavce 1, má Ministerstvo vnitra právo na náhradu toho, co za tuto osobu plnilo, proti fyzické osobě, která újmu způsobila, za podmínek podle § 34 odst. 1. To platí obdobně i v případě újmy hrazené Ministerstvem obrany.

(5) Byla-li újma způsobena při plnění pracovních povinností, může Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany uplatňovat právo na náhradu vyplaceného plnění v takové výši, v jaké by ji mohl uplatnit zaměstnavatel vůči zaměstnanci.

Újmu způsobenou provozem tuzemského vozidla s výjimkou z pojištění odpovědnosti hradí stát, a to ve stejném rozsahu jako pojistitel. Stát může pro tyto účely uzavřít smlouvu s některým z pojistitelů nebo jinou způsobilou osobou, neboť by bylo neúčelné a nákladné pro tyto účely vytvářet samostatnou organizační složku. Jde-li však o škodnou událost způsobenou v zahraničí na teritoriu, na které se vztahuje pojištění odpovědnosti, tj. všechny státy EHP a další státy podle rozsahu uvedeného na zelené kartě, uhradí způsobenou újmu Kancelář, která se následně finančně vypořádá s příslušným ministerstvem.

Nahradilo-li újmu Ministerstvo vnitra, mělo by mu vzniknout právo na náhradu toho, co za tuto osobu plnilo, proti fyzické osobě, která újmu způsobila, obdobně jako v případě pojistitele. Jednalo-li se o zaměstnance, je takové právo omezeno v souladu s ustanovením § 257 zákoníku práce částkou rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil újmu. Toto omezení neplatí, byla-li újma způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek. Jde-li o újmu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel kromě toho požadovat i náhradu ušlého zisku. Podle § 123 zákona o státní službě se tato ustanovení zákoníku práce použijí i pro odpovědnost státního zaměstnance za újmu, kterou způsobil služebnímu úřadu.

Hlava IV

 NahoruŠkodní zástupci

§ 38

 NahoruŠkodní zástupce pojistitele pro jiný členský stát

(1) Pojistitel se sídlem na území České republiky ustanoví v každém jiném členském státě než České republice svého škodního zástupce. To platí i pro pojistitele se sídlem na území třetího státu s výjimkou těch členských států, ve kterých bylo tomuto pojistiteli uděleno povolení k provozování pojištění odpovědnosti. Škodní zástupce musí mít sídlo v členském státě, ve kterém byl ustanoven.

(2) Škodní zástupce podle odstavce 1 projednává jménem a na účet pojistitele škodné události, včetně konečného vyřízení nároků vznesených poškozeným. Za tím účelem shromažďuje informace nutné k prošetření nároků poškozeného a provádí opatření k jejich vypořádání, byla-li újma způsobena provozem vozidla, ke kterému pojistitel sjednal pojištění odpovědnosti, jestliže

a) členský stát, ve kterém má poškozený bydliště nebo sídlo, je odlišný od členského státu, ve kterém má pojistitel sídlo nebo pobočku, která pojištění odpovědnosti sjednala,

b) má toto vozidlo obvyklé stanoviště v jiném členském státě, než je stát, ve kterém má poškozený bydliště nebo sídlo, a

c) došlo-li k této újmě v jiném členském státě, než je stát, ve kterém má poškozený bydliště nebo sídlo, nebo

d) došlo-li k této újmě ve třetím státě, jehož národní kancelář pojistitelů se připojila k systému zelených karet.

(3) Škodní zástupce podle odstavce 1 může být činný i pro více pojistitelů. Musí být oprávněn k zastupování pojistitele ve vztahu k poškozenému, k vypořádání nároků poškozeného v plném rozsahu a schopen jednat v úředním jazyce členského státu bydliště nebo sídla poškozeného. Ustanovení škodního zástupce podle odstavce 1 nevylučuje právo poškozeného uplatnit právo na náhradu újmy přímo proti osobě, která tuto újmu způsobila, nebo právo na pojistné plnění proti příslušnému pojistiteli.

(4) Ustanovení škodního zástupce podle odstavce 1 není zřízením pobočky pojistitele a činnost škodního zástupce není považována za formu usazení se na území jiného členského státu.

(5) Pojistitel je povinen sdělit Kanceláři jméno, popřípadě jména, a příjmení a adresu bydliště, místa podnikání nebo obchodní firmu škodního zástupce podle odstavce 1, jedná-li se o fyzickou osobu, nebo obchodní firmu nebo název a sídlo, jedná-li se o právnickou osobu, stát jeho působnosti a všechny změny, a to do 7 dnů ode dne jeho ustanovení nebo provedení změny. Kancelář tyto informace předává bez zbytečného odkladu příslušným národním informačním střediskům členských států.

§ 39

 NahoruŠkodní zástupce pojistitele z jiného členského státu pro Českou republiku

(1) Pojistitel se sídlem na území jiného členského státu, který provozuje pojištění odpovědnosti na území České republiky na základě svobody dočasně poskytovat služby, je povinen ustanovit v České republice svého škodního zástupce.

(2) Škodní zástupce podle odstavce 1 jménem a na účet pojistitele projednává škodné události, včetně konečného vyřízení poškozeným vznesených nároků. Za tím účelem shromažďuje informace nutné k prošetření nároků poškozeného a provádí opatření k jejich vypořádání,

a) byla-li újma způsobena provozem tuzemského vozidla,

b) ke kterému pojistitel sjednal pojištění odpovědnosti, má-li poškozený bydliště, místo podnikání nebo sídlo v České republice, a

c) došlo-li k této újmě na území členského státu nebo třetího státu, jehož národní kancelář pojistitelů se připojila k systému zelených karet.

(3) Škodní zástupce podle odstavce 1 může být činný i pro více pojistitelů. Musí být oprávněn k zastupování pojistitele ve vztahu k poškozenému, k vypořádání oprávněných nároků poškozeného v plném rozsahu a schopen jednat v českém jazyce. Ustanovení škodního zástupce podle odstavce 1 nevylučuje právo poškozeného uplatnit právo na náhradu újmy přímo proti osobě, která tuto újmu způsobila, nebo proti příslušnému pojistiteli.

(4) Ustanovení škodního zástupce podle odstavce 1 není zřízením pobočky pojistitele a činnost škodního zástupce není považována za za formu usazení se na území jiného členského státu.

(5) Pojistitel je povinen sdělit Kanceláři jméno, popřípadě jména, a příjmení a adresu bydliště, místa podnikání nebo obchodní firmu škodního zástupce podle odstavce 1, jedná-li se o fyzickou osobu, nebo obchodní firmu nebo název a sídlo, jedná-li se o právnickou osobu, a to do 7 dnů ode dne jeho jmenování. Všechny změny týkající se tohoto škodního zástupce je pojistitel povinen oznámit Kanceláři, a to do 7 dnů ode dne provedení této změny.

(6) Škodní zástupce podle odstavce 1 zastupuje pojistitele podle odstavce 1 ve vztahu ke Kanceláři ve věcech týkajících se škodných událostí šetřených tímto škodním zástupcem, i když jednatelské oprávnění podle § 56 odst. 3 přísluší jiné osobě.

§ 40

 NahoruŠkodní zástupce pro Českou republiku

(1) Škodní zástupce ustanovený v souladu s právem Evropské unie¹⁾ v České republice pojišťovnou, které bylo uděleno v jiném členském státě, než je Česká republika povolení k provozování pojištění odpovědnosti a která v České republice pojištění odpovědnosti neprovozuje, projednává jménem této pojišťovny a na její účet škodné události, včetně náhrady újmy způsobené poškozenému provozem vozidla,

a) ke kterému pojišťovna sjednala pojištění odpovědnosti, má-li poškozený bydliště, místo podnikání nebo sídlo v České republice,

b) které má obvyklé stanoviště v jiném členském státě, než je Česká republika, a

c) došlo-li k této újmě v členském státě nebo ve třetím státě, jehož národní kancelář pojistitelů se připojila k systému zelených karet.

(2) Škodní zástupce podle odstavce 1 shromažďuje informace nutné k prošetření nároků poškozeného a provádí opatření k jejich vypořádání, byla-li újma způsobena provozem vozidla, jestliže pojišťovna sjednala pojištění odpovědnosti účinné v době vzniku škodné události. Musí být oprávněn k zastupování pojistitele ve vztahu k poškozenému, k vypořádání oprávněných nároků poškozeného v plném rozsahu a schopen jednat v českém jazyce. Ustanovení škodního zástupce podle odstavce 1 nevylučuje právo poškozeného uplatnit právo na náhradu újmy přímo proti osobě, která tuto újmu způsobila, nebo právo na pojistné plnění proti příslušné pojišťovně.

(3) Škodní zástupce podle odstavce 1 ve vztahu k poškozenému vykonává práva a povinnosti pojistitele podle tohoto zákona, a to včetně zastupování pojišťovny před soudy při rozhodování o těchto právech či povinnostech.

(4) Škodní zástupce podle odstavce 1 může být činný i pro více pojišťoven. Jeho ustanovení není zřízením pobočky pojišťovny a činnost škodního zástupce není považována za formu usazení se na území jiného členského státu.

§ 41

 NahoruŠkodní zástupce v rámci práva zakládat pobočky nebo svobody dočasně poskytovat služby

Provozuje-li pojišťovna pojištění odpovědnosti na území České republiky na základě práva zřizovat pobočky jako pojistitel se sídlem v jiném členském státě, má se za to, že povinnosti škodního zástupce podle § 40 odst. 1 až 3 plní vedoucí této pobočky na území České republiky, jestliže pojišťovna neustanovila jako škodního zástupce pro jí sjednaná pojištění odpovědnosti týkající se provozu vozidla, které má obvyklé stanoviště v jiném členském státě než v České republice, jinou osobu. Provozuje-li pojišťovna pojištění odpovědnosti na území České republiky na základě svobody dočasně poskytovat služby jako pojistitel podle § 39 odst. 1, má se za to, že povinnosti škodního zástupce podle § 40 odst. 1 až 3 plní škodní zástupce podle § 39, jestliže pojišťovna neustanovila jako škodního zástupce pro jí sjednaná pojištění odpovědnosti týkající se provozu vozidla, které má obvyklé stanoviště v jiném členském státě než v České republice, jinou osobu.

Institut škodních zástupců byl do evropské úpravy pojištění odpovědnosti zaveden tzv. 4. motorovou směrnicí. Jedná se o obdobu systému národních kanceláří zajišťujících včasnou likvidaci újem ve státě bydliště nebo sídla poškozeného, i když druhá strana pochází z jiného evropského státu (viz bod 33 preambule směrnice 2009/103/ES). V případě pojištění odpovědnosti je třeba vzít v úvahu, že se jedná o dopravní prostředky, které se obvykle pohybují na velmi širokém teritoriu mnoha států, kde hrozí riziko vzniku škodných událostí způsobených jejich provozem. Poškozeným s bydlištěm nebo sídlem v některém členském státě se má zabezpečit jednodušší dosažení odškodnění v případě, kdy při jejich pobytu mimo jejich obvyklé bydliště nebo sídlo dojde k újmě na jejich zdraví nebo majetku. Tento institut škodního zástupce má ulehčit a zrychlit likvidaci těchto škodných událostí a vyřizování nároků z nich (tzv. “visiting victims“). Poškozený se může ve svém domovském členském státě obrátit na škodního zástupce pojistitele škůdce, který je usazen a autorizován v jiném členském státě, a nemusí tak podnikat složitou cestu do země, kde újma vznikla.

Podle čl. 21 směrnice 2009/103/ES se ustanovení o škodních zástupcích vztahují na poškozené s bydlištěm nebo sídlem v členském státě, kterým vznikl nárok na náhradu újmy na zdraví nebo věcné škody,

• k nimž došlo v jiném členském státě než v členském státě jejich bydliště nebo sídla, a které byly způsobeny provozem vozidel, u kterých je pojištění odpovědnosti pojištěno pojistnou smlouvou uzavřenou v členském státě, a jejichž obvyklé stanoviště se nachází v členském státě, a

• k nimž došlo ve třetím státě, jehož národní kancelář pojistitelů se připojila k systému zelených karet, jsou-li tyto újmy způsobeny provozem vozidel, u kterých je pojištění odpovědnosti pojištěno pojistnou smlouvou uzavřenou v členském státě, a jejichž obvyklé stanoviště se nachází v členském státě.

Institut škodních zástupců se tak použije pouze v případě újem způsobených provozem vozidla,

• je-li jeho provoz pojištěn u provozovny umístěné v jiném členském státě než ve státě bydliště nebo sídla poškozeného a

• které má obvyklé stanoviště v jiném členském státě než ve státě bydliště nebo sídla poškozeného.

Provozovnou se podle čl. 1 odst. 7 směrnice rozumí definice uvedená v čl. 13 bodu 11 a 12 směrnice 2009/138/ES (Solventnost II), podle níž se provozovnou rozumí sídlo nebo pobočka pojišťovny, přičemž pobočkou se rozumí zastoupení nebo pobočka pojišťovny, která se nachází na území jiného členského státu, než je domovský členský stát. Pobočkou se pak podle čl. 145 směrnice Solventnost II rozumí každá trvalá přítomnost pojišťovny na území členského státu, a to i v případě, kdy tato přítomnost nemá formu pobočky, ale je pouze kanceláří vedenou vlastními zaměstnanci pojišťovny nebo osobou, která je sice nezávislá, avšak má trvalé zmocnění jednat za pojišťovnu podobným způsobem, jako by jednalo její zastoupení.

Každý pojistitel působící v členském státě v pojištění odpovědnosti tak musí podle čl. 21 směrnice ustanovit škodního zástupce v každém členském státě, mimo stát, ve kterém získal povolení k činnosti. S ohledem na tzv. jednotný evropský pas, který umožňuje pojišťovnám provozovat svoji činnost na základě povolení uděleného v jejich domovském členském státě, a to jak na základě práva usazení, tak i svobody dočasně poskytovat služby (čl. 49 a násl. a čl. 56 a násl. SFEU), je nutno rozlišovat

• škodního zástupce ustanoveného pojistitelem s povolením k činnosti v pojištění odpovědnosti uděleným ČNB pro území jiných členských států než České republiky,

• škodního zástupce pojistitele, který působí v České republice v pojištění odpovědnosti na základě dočasného poskytování služeb a

• škodního zástupce pojišťovny (zde se používá termín pojišťovna pro odlišení od pojistitele, podle navrhovaného zákona), kterého musí pro Českou republiku ustanovit pojišťovna, která v pojištění odpovědnosti v České republice nepůsobí.

Pro odlišení škodních zástupců, ale i z hlediska rozdílu v plnění povinností vůči Kanceláři tak navrhovaný zákon rozlišuje mezi pojistitelem usazeným v České republice, pojistitelem provozujícím pojištění odpovědnosti na základě svobody dočasně poskytovat služby a pojišťovnou, která toto pojištění provozuje v jedné či více zemích EHP mimo území České republiky.

V první řadě návrh zákona upravuje škodní zástupce ustanovené tuzemskou pojišťovnou a pojišťovnou z třetího státu, která v České republice provozuje pojištění odpovědnosti na základě povolení ČNB. Škodní zástupci těchto pojistitelů musí být ustanoveni ve všech státech EHP, mimo státy, ve kterých pojistitel obdržel povolení k provozování pojištění odpovědnosti. Připomeňme, že pojišťovny z třetích států nemají výhodu jednotného evropského pasu, a na rozdíl od pojišťoven ze zemí EHP musí v každém členském státu EHP žádat zvlášť o povolení k pojišťovací činnosti, pokud nemají status zvýhodnění podle § 35 zákona o pojišťovnictví.

Povinnost ustanovit škodního zástupce vzniká okamžikem podání žádosti o udělení povolení k provozování pojištění odpovědnosti. Tedy tuzemská pojišťovna nebo pojišťovna z třetího státu musí při podání žádosti o udělení tohoto povolení bez ohledu na to, zdali chce pojištění odpovědnosti poskytovat pouze na území České republiky nebo i v jiných členských státech, předložit ČNB seznam škodních zástupců ustanovených v ostatních členských státech EU (jméno, adresa). Takto ustanovený škodní zástupce musí mít, jde-li o fyzickou osobu, bydliště nebo místo podnikání, nebo, jde-li o právnickou osobu, sídlo v tom členském státě, ve kterém byl ustanoven.

Hlavním úkolem škodního zástupce je vypořádání nároků vznesených osobou poškozenou provozem vozidla,

• bylo-li pojištění odpovědnosti z jeho provozu sjednáno s pojistitelem, kterého škodní zástupce zastupuje,

• pokud je členský stát bydliště, místa podnikání nebo sídla poškozeného odlišný od členského státu, ve kterém došlo k uzavření pojistné smlouvy, a

• pokud je členský stát bydliště, místa podnikání nebo sídla poškozeného odlišný od členského státu obvyklého stanoviště vozidla, jehož provozem byla újma způsobena.

Škodní zástupce tak jménem a na účet pojistitele, jehož zastupuje, projednává škodné události, shromažďuje informace nutné k prošetření nároků vznesených poškozeným a provádí opatření k jejich konečnému vyřízení.

Návrh umožňuje, aby škodní zástupce svoji činnost vykonával jménem a na účet více pojistitelů. Takto mohou působit např. tzv. zástupci zelených karet. Podmínkou je, aby byl v plném rozsahu oprávněn k zastupování pojistitele, tj. jak při jednání s poškozeným, k vypořádání jeho nároků na náhradu způsobené újmy, tak i ve vztahu k příslušným správním orgánům nebo soudům a jiným institucím, pokud se jedná o šetření škodné události nebo o právo poškozeného na náhradu újmy. Je zcela pochopitelné, že škodní zástupce musí být schopen jednat v úředním jazyce členského státu bydliště nebo sídla poškozeného. V dané souvislosti lze odkázat na bod 31 preambule směrnice 2009/103/ES, kde se uvádí, že podmínky náhrady újmy stanovené směrnicí by se měly týkat i újem, které likviduje soustava národních kanceláří pojistitelů.

Ustanovením škodního zástupce nedochází k zániku práva poškozeného uplatnit své právo na náhradu újmy přímo proti škůdci, tedy osobě odpovědné za způsobenou újmu, nebo proti pojistiteli, u kterého byla pojištěna tato odpovědnost. Nedotčeno zůstává rozhodné hmotné právo i otázky soudní příslušnosti (viz bod 35 preambule směrnice 2009/103/ES).

Ustanovení škodního zástupce samo o sobě také nepředstavuje zřízení pobočky pojišťovny a škodní zástupce není považován za podnikatelskou jednotku. Prostřednictvím škodního zástupce tak nelze nabízet pojistné produkty pojišťovny, kterou zastupuje. K tomu je nutno splnit tzv. notifikační povinnosti, jedná-li se o pojišťovnu z členského státu, resp. požádat domovský orgán dohledu o udělení povolení, jedná-li se o pojišťovnu z třetího státu.

Z důvodu zabezpečení funkčnosti informačního střediska vedeného Kanceláří se pojišťovně ukládá povinnost oznámit Kanceláři informace týkající se škodního zástupce, kterého jmenovala v každém členském státě jiném než je Česká republika. V rámci členských států se tak vytváří informační síť, která podstatně zjednodušuje situaci osob poškozených provozem vozidel na území členských států. Pro toto oznámení se pojistiteli stanoví lhůta do 7 dnů ode dne jmenování škodního zástupce, přičemž ve stejné lhůtě je povinen oznámit Kanceláři všechny změny předávaných údajů týkajících se škodního zástupce. Kancelář tyto informace eviduje a také sdílí s příslušnými národními informačními středisky členských států.

Dále návrh zákona upravuje škodní zástupce ustanovené pojistitelem se sídlem na území jiného členského státu, který provozuje pojištění odpovědnosti na území České republiky na základě svobody dočasně poskytovat služby ve smyslu čl. 56 SFEU (Smlouva o fungování Evropské unie).

Hlavním úkolem tohoto škodního zástupce je vypořádání nároků vznesených osobou poškozenou provozem vozidla,

• - bylo-li pojištění odpovědnosti sjednáno s pojistitelem, kterého škodní zástupce zastupuje,
• - má-li poškozený bydliště, místo podnikání nebo sídlo na území České republiky a
• - pokud k újmě došlo na území členského státu nebo na území třetího státu, který se prostřednictvím své kanceláře pojistitelů připojil k zelenokaretnímu systému.

Vzhledem k tomu, že tento pojistitel sice nabízí pojištění odpovědnosti na území České republiky, ale není zde usazen, nahrazuje takto ustanovený škodní zástupce sídlo nebo pobočku pojistitele a zastupuje ho ve vztahu ke Kanceláři.

Zde je třeba zmínit čl. 151 a 152 směrnice Solventnost II, která hostitelskému členskému státu (tomu, kde je poskytována služba nebo kde je umístěna provozovna pojišťovny) ukládá povinnost vyžadovat na neživotní pojišťovně, aby zabezpečila, že osoby uplatňující nároky z událostí vzniklých na jeho území se nedostanou do méně výhodné situace v důsledku toho, že pojišťovna kryje riziko z pojištění odpovědnosti v rámci poskytování služeb, a nikoli prostřednictvím provozovny v uvedeném státě. Hostitelský členský stát tak má na neživotní pojišťovně vyžadovat, aby ustanovila zástupce s bydlištěm nebo usazeného na jeho území, který bude shromažďovat všechny nutné informace o škodných případech a který bude mít dostatečné pravomoci pro zastupování pojišťovny ve vztahu k poškozeným osobám uplatňujícím nároky, včetně zmocnění k vyplácení částek…