2.5 Legislativa pro logistiku: Cena a daně
Doc. Ing. Naděžda Klabusayová, CSc.
Daň můžeme definovat jako ze zákona povinnou platbu fyzických a právnických osob do veřejného rozpočtu. Je rozhodujícím zdrojem pro naplňování veřejných příjmů, které jsou součástí rozdělování a znovu rozdělování národního důchodu, a tvoří ucelenou soustavu finančních vztahů. Slouží k zabezpečení a plnění všech funkcí státu a jejím charakteristickým znakem je mimo jiné to, že je to platba neúčelová, což znamená, že není předem dáno, jaký veřejný výdaj bude z daně financován. Z právního pohledu je stěžejním atributem daně to, že ji lze ukládat jen na základě zákona. Tento požadavek zákonnosti je vyjádřen v článku č. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Aby mohl daňově právní vztah vzniknout, musí mít určité náležitosti. Předpokladem vzniku a existence daňového právního vztahu je, jako u všech právních vztahů, právní norma, nebo právní skutečnosti, jež způsobují vznik, změnu nebo zánik právního vztahu. Daňově právní norma je složena z několika prvků, které jsou stanoveny zákonem a jsou pro ni charakteristické.
K základním konstrukčním prvkům daňového právního vztahu patří subjekty daně včetně jejich práv a povinností a daňový objekt (předmět). Dále sem patří i základ daně a sazba daně a splatnost daně. Základní prvky daně mohou být rozšířeny i o korekční prvky, rozpočtové určení a o správce daně. Kromě toho obsahují daňové právní vztahy i další prvky, jež jsou důležité pro realizaci daňové povinnosti, jako je sleva na dani, osvobození od daně, zvláštní sazba daně, odčitatelné a připočitatelné položky, nezdanitelné minimum, zdaňovací období, daňové sankce apod.
Subjektem daně je fyzická nebo právnická osoba, která je podle zákona povinna daň platit. Touto osobou může být buď poplatník daně, nebo plátce daně. Poplatníkem se rozumí osoba, jejíž příjmy, majetek nebo úkony jsou přímo podrobeny dani. Je to osoba, které zákon stanoví nést daňové břemeno. Plátce daně je osoba, která pod vlastní majetkovou odpovědností odvádí správci daně daň vybranou od poplatníků nebo daň poplatníkům sraženou. V některých případech totiž zákon neukládá povinnost odvést daň daňovému poplatníkovi, nýbrž daňovému plátci. Daňový plátce je tedy osoba, jíž zákon stanoví povinnost daň vypočítat, vybrat od daňového poplatníka nebo jiného subjektu a odvést státu prostřednictvím daňového orgánu do příslušného veřejného rozpočtu. Jak daňový poplatník, tak plátce daně jsou subjekty zavázanými. Subjektem oprávněným je příslušný orgán finanční správy, který je oprávněn daň vybrat a povinen ji spravovat.
Objektem (předmětem) daně je označována hospodářská skutečnost, na jejímž základě vzniká poplatníkovi daně povinnost daň odvést. Objekt daně je prvkem, který je ve většině případů rozhodný pro určení názvu daně. Stanovení daňového objektu je důležité pro následné stanovení daňového základu. Daňovým objektem může být majetek (půda), spotřeba, hlava, nebo důchod (příjem). Vymezení daňového objektu je často pouze rámcové, stěžejní je pak stanovení předmětu daně, což je širší a úplné vymezení rozsahu objektu daňovým zákonem. S vymezením předmětu daně souvisí institut osvobození od daně, které se uplatní v případě, že některá část předmětu daně není součástí daňového základu. Plnění osvobozené od daně pak nepodléhá zdanění, přičemž může jít o osvobození úplné, či částečné.
S daňovým objektem souvisí základ daně, jenž představuje vyjádření objektu daně v měřitelných jednotkách, a to buď peněžních, či nepeněžních. Pokud je daňový základ vyjádřen v penězích, jde o daň valorickou, naproti tomu pokud je vyjádřen v nepeněžních jednotkách, jedná se o daň specifickou.
Sazba daně je měřítko, pomocí něhož se stanovuje výše daně z daňového základu sníženého o odpočty. Daňová sazba může být buď jednotná, tzn. stejná pro všechny druhy a typy předmětu daně, nebo diferencovaná, tzn. odlišná pro jednotlivé typy a druhy předmětu daně. Daňové sazby lze primárně dělit podle poměru k daňovému základu na sazby pevné a poměrné. Sazba pevná je stanovena bez ohledu na hodnotu nebo velikost daňového základu, jako např. sazba daně z nemovitých věcí. Dle § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, činí sazba daně u budovy obytného domu 2 Kč za 1 m2. Naproti tomu vyjadřuje poměrná sazba daně podíl výše daně a výše daňového základu. V návaznosti na to, zda při zvyšujícím se základu daně sazba daně roste, klesá, či zůstává ve stejné…
