dnes je 6.12.2022

Input:

Incoterms 2010: Čemu se vyhnout při jejich volbě

23.6.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

6.2.1
Incoterms 2010: Čemu se vyhnout při jejich volbě

Doc. Ing. Alexej Sato, CSc.

Ve snaze předejít nejistotě ve výkladu povinností prodávajícího a kupujícího z kupní smlouvy, vyplývající z odlišných uzancí a zvyklostí, jazykových odlišností a rozdílů v právních řádech různých zemí, přijala v roce 1936 Mezinárodní obchodní komora (ICC – International Chamber of Commerce) mezinárodní obchodní pravidla Incoterms® (International Commercial Terms). Nabídla tím obchodním kruhům zcela novou pomůcku, která jim dodnes umožňuje přesně a spolehlivě vymezit okruh povinností, které jim z uzavřené kupní smlouvy přísluší. Rozvoj světové ekonomiky přinesl změny i do mezinárodního obchodu, takže potřeba novelizovat přijatá pravidla se objevila několikrát. V poslední době probíhají novelizace výkladových pravidel v pravidelných, desetiletých cyklech. Poslední verze Incoterms®2010, reagující na změny v globalizované světové ekonomice, byla přijata v roce 2010 a vešla v platnost k 1. lednu 2011.

Incoterms nemají povahu obecně platné právní normy, závaznými se stávají jen v těch případech, pokud se na jejich použití v kupní smlouvě smluvní strany dohodnou. Volba výkladového pravidla je tedy výsledkem dohody prodávajícího a kupujícího, stejně tak jako stanovení jeho konkrétního obsahu. Incoterms stanoví pouze minimální rozsah povinností smluvních stran, které si mohou dohodnout i povinnosti širší, pokud to není v rozporu s "duchem" pravidla. Ujednání smluvních stran, zakotvená v kupní smlouvě, pak mají přednost před ustanovením Incoterms.

Přestože výkladová pravidla v poslední přijaté verzi Incoterms 2010 reagují na řadu okolností, jež mohou v dnešním globalizovaném mezinárodním obchodě nastat, není od věci upozornit na některá nedopatření a chyby, kterých se obchodníci v každodenní praxi občas dopouštějí. Vinu za dodatečné náklady a rizika, jež nesprávná volba přináší, však nelze hledat v obsahu pravidel jako takových, ale na straně obchodníků, kteří občas nejsou při jejich volbě dostatečně pozorní a předvídaví. Tento příspěvek si klade za cíl poukázat na některé případy nevhodné volby výkladového pravidla podle Incoterms 2010 a případně navrhnout alternativní řešení.

Výkladové pravidlo EXW – Ex Works (ze závodu) ...ujednané místo dodání... říká, že prodávající splní svou povinnost, jakmile dá zboží k dispozici kupujícímu v ujednaném místě v objektu prodávajícího anebo v jiném místě, které je pod jeho kontrolou (např. výrobní závod, skladiště apod.). Prodávající přitom nemá povinnost naložit zboží na přistavený dopravní prostředek, nemá ani povinnost odbavit zboží pro vývoz, pokud takové odbavení přichází v úvahu. Výkladové pravidlo EXW je jedním z nejčastěji používaných pravidel v mezinárodním obchodě vůbec, mimo jiné i proto, že rozsah povinností prodávajícího je v případě jeho použití minimální.

Jeho použití však může v některých případech přinášet problémy. Nakládka, včetně spolehlivého a bezpečného uložení nákladu na ložné ploše dopravního prostředku, může být poměrně nákladným a složitým úkonem, zejména v případě přepravy zboží investičního charakteru. Posádka dopravního prostředku bývá k realizaci nakládky jenom zřídkakdy technicky vybavena, a tak nakládku obvykle provádí prodávající na účet kupujícího. Problém může nastat i tehdy, je-li posádka sice k nakládce zboží vybavena technicky, ale chybí jí administrativní zázemí, např. platné pracovní povolení pro posádku v jiném státě. Riziko poškození nebo ztráty zásilky během nakládky zůstává ovšem vždy na straně kupujícího. Smluvní strany si mohou výkladové pravidlo EXW upravit na EXW loaded (včetně nakládky), kterou v těchto případech zajišťuje prodávající. Vždy je však třeba v kupní smlouvě zafixovat moment přechodu rizik.

Ke komplikacím může dojít i v těch případech, kdy je nutné zboží odbavit pro účely vývozu, např. obstarat vývozní licenci nebo zajistit veterinární či fytosanitární kontrolu a vystavení osvědčení. Tyto úkony obvykle zajišťuje a hradí prodávající, i když mu to ustanovení Incoterms 2010 neukládají. Kupující ani zpravidla nebývá v zemi vývozu k takovým úkonům oprávněn. Pokud se smluvní strany dohodnou, že vývozní odbavení zajistí prodávající, nebo se to na základě dřívějších vzájemných zkušeností očekává, měli by tuto skutečnost uvést v kupní smlouvě.

Výkladového pravidla EXW – Ex Works se i přes uvedené nedostatky hojně používá, neboť v obchodních kruzích převládá přesvědčení, že kupní cena je při jeho použití nejnižší, což ovšem nemusí vždy platit. Zmíněné problémy je možné poměrně snadno obejít volbou výkladového pravidla FCA – Free Carrier (vyplaceně dopravci).

V obsahu všech výkladových pravidel Incoterms 2010 je také řešeno, která ze smluvních stran zajistí a uhradí nakládku a vykládku zboží. U menších kusových zásilek, přepravovaných zejména na krátké vzdálenosti, jsou nakládka a vykládka rutinní a levnou záležitostí a výklad každého z pravidel je pro jejich zajištění zcela dostačující. U složitějších, zejména námořních a kombinovaných přeprav, jde však o poměrně složitý a nákladný proces. Při nakládce a vykládce lodí v přístavech vyžadují provozovatelé přístavů nebo překladišť úhradu manipulačních poplatků, tzv. THC – Terminal Handling Charges nebo tzv. IHC – Inland Haulage Charges.

THC vznikají v souvislosti se službami, jež jsou poskytovány při odbavování zásilek, nejčastěji kontejnerů, v přístavních terminálech. Jsou účtovány v každém přístavu a v každé zemi v různé výši, tak jako se liší individuální náklady, spojené s poskytnutými službami. IHC představují poplatky spojené s přepravou a přepravními službami z vnitrozemského místa předání či převzetí zásilky do přístavu nebo naopak. V posledních letech jsou výše a struktura manipulačních poplatků předmětem regulace, v EU například ze strany Evropské komise.1 Povinnost zajištění a úhrady THC a IHC vymezují výkladová pravidla Incoterms 2010 poměrně přesně, a to ve svých článcích A6/B6. Obchodníci by si však při jejich úhradě měli ověřit, zda tyto poplatky nejsou již smluvním partnerem zakalkulovány v ceně, a tedy hrazeny dvakrát.

Při zajišťování kontejnerové přepravy je třeba pamatovat i na skutečnost, že kontejnery jsou najímány na určitou dobu nebo cestu a případné nedodržení podmínek nájmu bývá zpravidla penalizováno. Dbát je třeba zejména na včasné přistavení, nakládku, vykládku a vrácení kontejnerů, při jejichž nedodržení vzniká v kontejnerové přepravě zdržné, tzv. Demurrage nebo Detention. Lhůty, po jejichž uplynutí zdržné vzniká a je účtováno, je také vhodné upřesnit v kupní smlouvě nad rámec použitého výkladového pravidla.

Jak již bylo řečeno, výkladová pravidla stanoví jenom minimální rozsah povinností obou smluvních stran, které mají možnost dohodnout se v kupní smlouvě na dalších povinnostech nad jejich rámec. S tímto postupem se můžeme setkat například při použití výkladového pravidla FOB – Free on Board (vyplaceně loď) ...ujednaný přístav nalodění..., při jehož použití plní prodávající povinnost dodáním zásilky na palubu lodi, jmenované kupujícím, v ujednaném přístavu nakládky. Jde o nejčastěji používané výkladové pravidlo v mezinárodním obchodě vůbec. Při jeho použití by zásilka zboží měla být na palubě nebo v podpalubí plavidla umístěna s přihlédnutím ke svému charakteru, řádně a bezpečně, aby neohrožovala stabilitu plavidla a jeho provoz. Článek A4 výkladového pravidla dokonce říká, že by měla být umístěna "...způsobem, v tom kterém přístavu obvyklým...". Pravidla a zvyklosti se však v jednotlivých státech a přístavech často liší, proto se zejména při přepravě hromadných nákladů smluvní strany vyzývají, aby rozsah svých povinností v kupní smlouvě vždy blíže upřesnily. Výkladového pravidla FOB se v takových případech může použít v rozšířené verzi, např. FOBST – Free on board, stowed and trimmed, kdy prodávající nad rámec běžného pravidla nese i náklady spojené s řádným rozmístěním a zabezpečením zásilky na palubě plavidla. Stowing předpokládá umístění nákladu na palubě plavidla takovým způsobem, aby během přepravy nedošlo k jeho poškození (např. do odlehlejších částí plavidla, kde hnací ústrojí nevytváří tolik tepla). Trimming zahrnuje vyrovnávání nákladu během nakládky nebo krátce po jejím ukončení tak, aby byl na plavidle rozmístěn rovnoměrně a byla zajištěna rovnováha plavidla.2 Při použití této modifikované verze výkladového pravidla FOB je samozřejmě nutné přesně vymezit moment přechodu rizik z prodávající strany na stranu kupující.

Použití výkladových pravidel CFR – Cost and Freight (náklady a přepravné) a CIF – Cost, Insurance and Freight (náklady, pojištění a přepravné) ...ujednaný přístav vykládky... je spojeno s povinností prodávajícího dodat zboží na palubu lodi v přístavu nakládky a sjednat přepravní smlouvu a nést její náklady do ujednaného přístavu určení. Náklady spojené s vykládkou zásilky v přístavu určení již nese kupující. Úskalí tohoto výkladového pravidla představuje skutečnost, že náklady a rizika přecházejí z prodávajícího na kupujícího ve dvou různých místech. Přepravní smlouva vždy uvádí přístav určení, zatímco přístav nakládky, který je místem přechodu rizik, nemusí být ve smlouvě určen. Doporučuje se proto, aby smluvní strany přístav nakládky v kupní smlouvě uváděly.

Použití výkladového pravidla CIF – Cost, Insurance and Freight ...ujednaný přístav vykládky...je navíc spojeno s povinností prodávajícího zasílané zboží pojistit. Incoterms 2010 explicitně stanoví

Nahrávám...
Nahrávám...