5.5.2.2
DPH u přepravních služeb 02: Územní působnost a vymezení základních pojmů
Ing. Zdeněk Kuneš
Pro správnou aplikaci jednotlivých ustanovení zákona č. 235/2004 Sb., o DPH, je základním předpokladem správné vymezení územní působnosti a pochopení základních pojmů. Většina základních pojmů je definována v § 4 zákona o DPH, další důležité pojmy, nutné ke správné aplikaci jednotlivých ustanovení zákona, jsou uvedeny v příslušných ustanoveních zákona o DPH, která daný pojem zmiňují poprvé.
Územní působnost je definována v § 3 zákona o DPH, podle kterého se tuzemskem rozumí území České republiky, jiným členským státem členský stát mimo tuzemska a územím Evropské unie souhrn území členských států.
Územím Evropské unie jsou Belgické království, Česká republika, Dánské království, Spolková republika Německo, Estonská republika, Řecká republika, Španělské království, Francouzská republika, Irsko, Italská republika, Kyperská republika, Lotyšská republika, Litevská republika, Lucemburské velkovévodství, Maďarská republika, Republika Malta, Nizozemské království, Rakouská republika, Polská republika, Portugalská republika, Republika Slovinsko, Slovenská republika, Finská republika, Švédské království, Rumunsko, Bulharská republika, Chorvatsko.
Spojené království Velké Británie a Severního Irska se od 1. ledna 2021 považuje za třetí zemi.
Na základě protokolu o Severním Irsku má Severní Irsko od 1. ledna 2021 minimálně po dobu čtyř let postavení členského státu. Pro obchodování se zbožím se použijí právní předpisy Evropské unie. Obchodování se zbožím mezi Severním Irskem a Českou republikou je považováno za plnění členskými státy uvnitř Evropské unie.
Při poskytování služby se stanoví místo plnění podle obecných pravidel § 9 zákona o DPH.
Daní na výstupu (§ 4 odst. 1 písm.c) zákona o DPH) se rozumí daň z přidané hodnoty uplatněná plátcem především za dodání zboží nebo poskytnutí služby.
Nadměrným odpočtem (§ 4 odst. 1 písm. d) zákona o DPH) se rozumí rozdíl, který vznikne mezi nižší daní na výstupu a vyšším odpočtem daně za zdaňovací období.
Osobou registrovanou k dani v jiném členském státě (§ 4 odst. 1 písm. f) zákona o DPH) se rozumí osoba, které bylo v jiném členském státě přiděleno daňové identifikační číslo pro účely daně z přidané hodnoty v rámci obchodování mezi členskými státy.
Toto daňové identifikační číslo je ověřitelné v mezinárodní databázi.
Zahraniční osobou (§ 4 odst. 1 písm. g) zákona o DPH) se rozumí osoba povinná k dani, která nemá na území Evropské unie sídlo ani místo pobytu.
Neusazenou osobou (§ 4 odst. 1 písm. l) zákona o DPH) je osoba povinná k dani, která nemá v tuzemsku sídlo, v tuzemsku uskuteční zdanitelné plnění dodání zboží nebo poskytnutí služby a v tuzemsku nemá provozovnu. Pokud v tuzemsku provozovnu má, tak se tato provozovna tohoto plnění neúčastní.
Jedná se například o německého podnikatele, který má sídlo v Německu a poskytne přepravu zboží osobě nepovinné k dani s místem plnění v tuzemsku.
Uskutečněným plněním (§ 4 odst. 1 písm. n) zákona o DPH) je dodání zboží nebo poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani, která jedná jako taková.
Zbožím (§ 4 odst. 2 zákona o DPH) se rozumí hmotná věc, tj. věc movitá i nemovitá, právo stavby, živé zvíře, lidské tělo a část lidského těla, plyn, elektřina, teplo a chlad. Za zboží se nepovažují peníze a cenné papíry.
Z obecné definice dodání zboží (§ 13 odst. 1 zákona o DPH) vyplývá, že se dodáním zboží rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník. Jedná se o tzv. ekonomické vlastnictví.
Definice dodání zboží zahrnuje nejen dodání zboží určeného k dalšímu prodeji, ale i prodej materiálu, zásob, výrobků, dlouhodobého hmotného majetku, tzn. prodej jakékoliv movité věci, a také dodání, popř. "přeúčtování", různých druhů energií (elektřina, voda, plyn, teplo a chlad).
Plátci, kteří podnikají v oblasti autodopravy, se zpravidla nezabývají klasickým nákupem a prodejem zboží, ale poskytují především přepravní služby. I tito plátci se však mohou dostat do situace, kdy budou prodávat např. nepotřebné náhradní díly, zásoby PHM pořízené původně pro účely přepravy zboží, nebo mohou v rámci modernizace vozového parku prodávat obchodní majetek (vozidla, návěsy atd.). Ve všech výše uvedených případech se jedná o dodání zboží, a plátce provozující autodopravu je povinen postupovat podle stejných pravidel jako plátce, který se zabývá nákupem a prodejem zboží.
Pro plátce, kteří uskutečňují přepravní služby, jsou důležité definice dopravního prostředku, nového dopravního prostředku a osobního automobilu.
Definice nového dopravního prostředku má zásadní význam hlavně při obchodování s novými dopravními prostředky mezi členskými státy.
Dopravní prostředek (§ 4 odst. 4 písm. a) zákona o DPH) musí splňovat podmínky, že se jedná o vozidlo, jiný prostředek nebo zařízení, které jsou určené k přepravě osob nebo zboží z jednoho místa na jiné a které jsou obvykle konstruované pro použití k přepravě a mohou k ní být skutečně použity: za dopravní prostředek se nepovažuje vozidlo, které je trvale znehybněno, ani kontejner.
Na základě čl. 38 nařízení Rady se za dopravní prostředek považují zejména pozemní vozidla jako automobily, motocykly, jízdní kola, tříkolky a obytné přívěsy, přívěsy a návěsy, železniční vagony, vozidla zvlášť konstruovaná pro přepravu nemocných nebo zraněných osob, zemědělské traktory a jiná zemědělská vozidla, mechanicky nebo elektronicky poháněné vozíky pro invalidy.
Novým dopravním prostředkem (§ 4 odst. 4 písm. b) zákona o DPH) je motorové pozemní vozidlo s obsahem válců větším než 48 cm3 nebo s výkonem větším než 7,2 kW, pokud bylo dodáno do 6 měsíců ode dne prvního uvedení do provozu nebo má najeto méně než 6000 km, loď delší než 7,5 m, pokud byla dodána do 3 měsíců ode dne prvního…